EnglischTschechischPortugiesisch –  Italienischalbanischplattdeutschdänischspanisch


The empty nest

early today the swallows flew off

leaving the pasted cocoon in the gable

the heap of droppings beneath

stalagmites dripped by the sea

yesterday the chirping young looked

out with open beaks

hanging over the railings

as if just about to sink

in the air missed

the dive the cry

and then

an opening of wings

Water snake

cranes her head out of the water, the sea

a U-boat with unknown mission

so thin the neck

that turns and keeps watch

a little colour like peeled paint behind the collar

she heads my way

my teacher insisted on saying

the snake, that’s the mother

before Christianity persecuted her

the farmer who struck her dead

on a threshing-floor with the belt

he took from his trousers

how he swings

the periscope, I thrash around

I swim away

it is the mother, says reason

Statue of Hermes on Källskär

he’s also in Stuttgart

but this Hermes here

wants to speed over the sea

faster than light

and the snakes of the island

he carries around his herald’s staff

we are alone on the island

speaking analogue with the animals

seeking insight and hermeneutics

for dreams, does he pluck them from the air?

he could prophesy with stones

we throw them into the surf

pile them up into towers

a plaything for the wind, as way signs

we were here once

but hermetically sealed for us is still

the – insert adjective – way to success

lightfooted with winged shoes

he lifts his leg boldly as if

he’s already away on that beam

We travel to a lonely island

The stones flinch though untouched

And the wind is not to be brought from his rage

He goes straight through us

The heather sighs at our step

It’s the dead they say here

We burn candles and the wood in the stove

We apologise with an exacting gaze

The spiders are marked with death’s heads

The snakes with yellow collars

The seagull is alert

The swallow chicks look down on us

We wash our hands in the cold sea

We bow to the wind

Grave gifts

something from the swallows

their quick script on the sky

from the swifts the falling

they need no feet

sleeping and loving in flight

water because it’s beyond me

my lopped-off plait

an empty page

a note with your handwriting:

apples bread milk

It seems to me sometimes

when I am tired

that my mother is walking through the rooms

and sees

the wooden spoon and her hand towel

whereas she, transparent and


I dry my hands

And even the bread bag

With her cross-stich monogram

Is shaken out

Outside it’s raining snow

How a poem becomes

you lay in bed and think of nothing

then that nothing thinks of something

it won’t look into the snow alone

that stays white

i would fall through

up into the sky

which is also wet and white and who knows if

it’s really there

(this translation:Jeromy Macrae, Mount Pleasant)

Eva Christina Zeller

aus:  „Stiftsgarten, Tübingen“

Klöpfer&Meyer  Tübingen 2002  

Hoelderlin was not in Tuebingen

he was not here

he had nothing to find here

he didn’t look out the window

he read no books

he left no traces

he didn’t remain behind

he didn’t sway across the street

he doffed no hat

he didn’t walk over the bridge

he lay his arm around nothing  

he was not here   

he lived not for love or money

he lived elsewhere      


Hölderlin never visited Tübingen?

He never came here

he had nothing to look for here

He didn’t peep out the windows

he didn’t read any books

he made no connections

he left no local legacy

He did not plod along these streets

he didn’t take his hat off

he never crossed the bridge

he never put his arm around anything

He never came here

he wouldn’t want to reside here

he lived someplace else

(A. Kudriavitsky)

the sea knows no sea     

the sea knows no depths

no blue / knows not its waves

the sea is not proud not   

gentle not bitter    

tastes not the wind nor the spume

the sea sees no sun

no land no stones

the sea loves not the sky

nor the moon

the sea knows not the sea 


The Sea knows no Sea

the sea knows no depth

no blueness it doesn’t know its waves

the sea isn’t proud or

gentle or bitter

it doesn’t taste the wind or the foam

the sea can’t see the sun

or a land or ruins

the sea doesn’t love the sky

or the moon

the sea doesn’t know itself





erste schritte auf der kreiselnden erde

der schwankende grund

du spürst ihn

noch ist balance

eine kunst und alles

muss gelernt sein gehen

auf schwankendem kahn auf dem fluss

den zweig in der hand auf mich zu

stolz dein geschenk vor dir her

der weidenzweig vom ölbaum am neckar

konnte noah sich heller freuen als die taube geflogen kam?

die sintflut ist überall staudämme tückisch

die ufer begradigt sie täuschen sich nur

ich höre die flut und ich sehe mein kind

einen zweig in der hand


first steps on the whirling earth

the wavering ground

you sense it

still balance there

an art and everything

must be learned this walking

on a swaying punt in the river

the branch in hand coming toward me

proud your gift going before you

the willow branch from the olive tree on the neckar 

could noah be more joyous as the dove came flying in?

but the deluge is everywhere dams treacherous

the shore straightened and we are the deceived

i hear the flooding and i see my child

a branch in her hand

Stiftsgarten 11

was tut der neckar fragt das kind?

er geht er fließt er bleibt nicht

wie du

steine machen kreise breiten sich aus laufen weg

aber sie sprechen hörst du

weich sprechen sie

und du winkst

den kreisen nach

wie klug du bist

ein kreis verwandelt

von allem anfang an


what does the river do

the child asks

it walks it flows

it never remains
like you

stones create circles which expand

run away 
but they are speaking

do you hear them

they are speaking tenderly

and you are waving
to the circles

how clever you are

a circle transforming

from the very beginning onwards onwards 

Aus: Liebe und andere Reisen“ Klöpfer&Meyer, Tübingen 2007

alltägliche fragen

dass wir alle aus dem wasser kommen

und wasser sind

und wieder wasser werden

oder nur darüber verstreut?

asche in dinkelbrot

letzter proviant?

dass wir staub sind

sternenstaub und daher kommen

und wieder werden wollen

verbrannt und ausgestreut aus einem heißluftballon

dass wir staub wischen

und selber sind?

sind teil des ganzen

warum hören wir dann das lied des kuckucks

und zählen mit ihm?

woher weiß er, der in fremden nestern wuchs

wer seine brüder sind?

mit wem er schnäbeln wird

alles staub, wasser, dna?

der kuckuck ruft

nach seinesgleichen

die er nicht kennt

also kehren wir doch nicht zurück

ins paradies

sind auf sehnsucht gepeilt

auf kuckucksruf

und länder der sterne

dorthin wo wir nicht sind

noch darüber wissen

ins offene all

everyday questions

that we all come from water

and are water

and will become water 

or only scattered over it? 

ashes in the grain of bread

the last provision

that we are dust

stardust and we come from there 

and want to become that again 

cremated and flung out from a hot-air balloon

that we wipe dust away

and are ourselves dust?

we are part of the whole

why do we hear then the song of the cuckoo

and count with him?

how does he know, he who was raised in foreign nests,

who his brothers are?

with whom will he mate 

when we are all water, dust, d n a?

the cuckoo calls 
to its own

whom he doesn’t know

thus we do not return

to paradise 

are pulled by desire 

to the cuckoo’s call

and the countries of stars

to where we are not

nor know about

into that open

Translations by Carolyn Murphey Melchers


nachts deine arme

spüren im erwachen

erinnere mich dass es dich gibt

könnte auch ein engel sein

oder eine mutter

eine erinnerung an etwas

was es vielleicht nie gab

nur der abdruck in mir

des ersten wunsches der menschen

im mutterleib und in den höhlen

als sie pferde wisente mammuts malten

ihre hände hinterließen bunt für alle zeiten


nights your arms

traces upon awakening

could have been an angel

or a mother

a memory of something

perhaps had never been

only in me the impression

of the first wish of all humans

in the mother’s womb and in the caves

as they painted horses bison mammoths

leaving their handprint 

colors for all time   (CMM)


at night your arms

feel something at the awakening hour

remind me that you are there

could also be an angel

or a mother

a memory of something

what might have never existed

only a memory print in me

the first wish of those who dwell

in the womb or in a cave

painting horses bisons mammoths

which makes their hands coloured for all time  


eva christina zeller: aus „mütter- 133 kurzgedichte“ edition ebersbach 2006



war ihr sargnagel

ging flöten als kind


und erste fluchten

die straßburgerstraße führte nach frankreich

blinde justitia

was ich heute einstecke

weibliche linie

ein horizont


achte meine erst jetzt

wo ich selbst

abbitte täglich

würde dir gerne einen roten teppich

ausrollen dem sonnenuntergang



sehe dich jetzt auf alten fotos

gezeichnet vom tod

damals warst du unsterblich

sah dich nicht

nur deinen anspruch

und meine bedürftigkeit

würde gerne mit dir kaffeetrinken

mutter zu mutter

lachen über sorgen

stolz sein auf gras


am tisch der sehnsucht

saß ich bei dir

meine kinder

sitzen an meinem

noch lachen sie unbekümmert

noch schreiben sie nicht das wort




was a nail in her coffin

cleared off as a child

neighbourhood help

and first refuge

the straßbourg road led to france

justice is blind

these days it is my lot

the female line

a horizon


only now do I respect mine

now that I myself

do penance daily

would love to roll out for you

a carpet so red it would challenge

the sunset.


I see you now in old photos

death in the lines of your face

back then you were immortal

I didn’t see you

only what you expected of me

and my inadequacy

would love to share a coffee with you

mother to mother

laugh over cares

be proud of growing grass


at the table of longing

I sat with you

my children sit at mine

as yet they laugh without a care

a word not yet part of their vocabulary:

mutterseelenallein (motherless, all alone)

Translations by Carolyn Murphey Melchers

Die Hitlerfrage           Durham Library

Da war sie wieder, die erste Frage nach meiner Lesung in Durham,

England, am 13. Mai 2009 im Jahre des Herrn, wessen Herrn?

Die erste Frage lautet doch immer, warum schreiben Sie?

Die erste Frage lautete:

Hitler wrote poems too, do you know them?

Hitler hat auch Gedichte geschrieben, kennen Sie die?

Wie ein Stein im Wasser.

Hat sie Hitler gesagt? Hat sie 64 Jahre nach Ende des Krieges Hitler gesagt?

Ich sagte was von Aquarellfarben, Hitler malte mit Wasserfarben,

dass ich „Mein Kampf“ gelesen hätte,

nicht eben das Werk eines Dichters.

Aber die Hitlerfrage blieb im Kopf.

Die Frau war verschwunden, am Ende des Abends.

Aber hat Himmler nicht auch Gedichte geschrieben, Goebbels?

Theaterstücke. Alle schreiben Gedichte.

Jeder kann Gedichte schreiben. Der Dichter in uns schreibt Gedichte?

Oder ist es Hitler in uns, der Gedichte schreibt?

Hitler wrote poems too, do you know them?

Stell dir vor, er hätte einen Verlag gefunden dafür,

Goebbels für sein Theaterstück –

dann wäre alles anders gekommen,

die Welt wäre nur reicher

um eine paar Gedichte,

die niemand lesen will.

Hitler wrote poems too, do you know them?

Du musst eine Eisscholle in ihr berührt haben, sagt der Psychologe.

Mit dem Messer des Gedichts, sagt der Dichter.

Sie muss verrückt sein, sagt der Abgeklärte.

Sie muss betrunken gewesen sein oder nicht sehr helle im Kopf, sagen die


Sie hat ihren Vater oder Bruder an diesen Dichter verloren, sagen die Interpreten.

Sie hat selbst Gedichte geschrieben und würde auch gerne da vorne stehen,

sagen die therapierten Narzissten.

Warum schreiben Sie? Diese Frage ist mir doch lieber.

Weil Hitler auch Gedichte geschrieben hat.

The ‘Hitler’ Question     Durham Library

There it is again the first question after my reading in Durham,

England, May 13, 2009, in the year of our Lord, whose Lord?

The first question is always ’why do you write?’

This first question was

‘Hitler wrote poems, do you know them?’

Hitler also wrote poems, are you familiar with them?

Like a stone in water.

Did she say Hitler? Did she say, 64 years after the end of the war, Hitler?

I said something about aquarelle colors, Hitler painted with watercolors,

that I had read ‘Mein Kampf’,

not exactly the work of a poet.

But the Hitler question weighed on me.

The woman had disappeared by the end of the evening.

But hadn’t Himmler also written poetry, Goebbels?

Drama. They all write poetry.

Anyone can write poetry. Is it the poet in us who writes poetry?

Or is it the Hitler in us who writes poetry?

‘Hitler wrote poems, too, do you know them?’

Imagine he would have found a publisher for them,

Goebbels for his theater pieces

then everything would have come differently,

the world would have been richer

by a few poems

that no one would have read

‘Hitler wrote poems, too, do you know them?’

You must have touched a sheet of ice the psychologist says.

With the knife of the poem says the poet.

She must be mad say the worldly-wise.

She must have been drunk or no longer very clear in the head say those  

professionals for the everyday.

She lost her father or her brother to this poet say the interpreters.

She wrote poems herself and would also like to stand up there say the

narcissists after therapy.

Why do you write? I would have preferred that question.

Because Hitler also wrote poetry.

die erinnerung ist ein geisterfahrer

der fährt dir im dunkeln entgegen

er sieht dich nicht

du siehst nur ein licht

das dich blendet

umrisse schwimmen davon

vielleicht bist du der geisterfahrer

den du nicht erkennst


Memory is a Ghost Rider

who drives towards you in the dark

he doesn’t see you

you only see the light

that blinds you

the outlines vanish

maybe you’re the ghost rider

that you just don’t recognise


Aus: Die Erfindung deiner Anwesenheit

the invention/fiction of your presence

Klöpfer&Meyer  Tübingen 2012

christophorus, vision

in the fifteenth century already  

walking the water in this picture

a child on his shoulders

see him down there daily by the neckar

walking in the water

and the embankment?   

how will he get back up?           

the steps by the wastewater works  

thats a ways  

for days he’s been walking

in that brilliant coat              

the staff slightly bent holding the tension

and the child we all carry            

rides long on his shoulders 

i see how he smiles under that small  weight

as large as his coat in the water so heavy so red      

he carries and jabs and the alb hard to see

and the cars roar past on B27 

as though he were not there  (CMM)

images only           

the body under the sheet      

is getting smaller  

the hand lighter

everything receding  

concealing the objects   

beginning to speak

glasses orphaned

shoes suddenly ownerless    

even the blackbird outside the window

is singing compellingly     

only the chincloth

making an effort

the voices too loud

as if he hears them 

even the ribcage

could be moving    

ays the eye

yearning to be deceived  


Everything’s just Pictures

the body under the sheet

as it’s shrinking

the hand gets lighter

as it retreats from everything

hides the objects

as they begin to speak

the orphaned spectacles

the shoes abandoned suddenly

even the blackbird outside the window

sings urgent songs

only the chin cloth

speaks of working

the voices too loud

as if he could hear

even the chest

could still move

that’s what our eyes say

they want to be deceived  



only death is immortal

life’s neighbor

with language in the accusative:

aggrieved until death

could be a limit

or a goal

 „there is no straighter path than to death

one can find it with blind eyes“

the queens’ empire of images  



since you left    

i love the imperfect    

the quick of your fingers  

even thinner in the coffin

like the veins of magnolia leaves       

their chalices     

 such celebration of beauty

a few days only

in the rain of leaves under the magnolia

white ships are raining            

i love the imperfect                 

your checkered nylon shirt

in the small mesh net      

of memory


as your shoes wanted to keep going

you didn’t take them with you

in the coffin that isn’t common practice

into the bin at the clinic

relinquished life      

the shirts to the men’s dormitory

for a second life

on the street


perhaps it is not about you    

since you are no longer

but the impression in me         

you left behind    

like the hands of the first humans

who touched walls as if wanting out  

as if calling us           

with the red movement lines of their horses


i bundled newspapers together

today with gray package string

breaking strength  up to 31 kilos

a ball of twine without label or name

 that looped around your beautiful big toe

 that stuck out with a slip of paper and your name

under the shroud as though it wouldn’t decay

the string of hemp or jute decomposing 

how grateful i am to the string that encircled you

holding you while you are on your way

down ever down     


into something other   

perhaps with language  

with this camel

that can suffer the thirst  


translation by Carolyn Murphey Melchers, (CMM)

AK  = all poems translated by Anatoly Kudriavitsky (AK)  are printed in:

Anatoly Kudriavitsky: Coloured Handprints, 20 German-Language Poets, Dedalus Press, Dublin 2015

CMM = Carolyn Murphey Melchers

most of the poems translated by CMM

are published in „30 Jahre Literaturaustausch Durham-Tübingen, Kulturamt Tübingen 2017“



Übersetzungen aus dem Tschechischen
mit freundlicher Genehmigung des Übersetzers Radim Herout
Eva Christina Zeller :

přeložil Radim Herout
ze sbírky Láska a jiné cesty
tvoje ruce v noci
cítit při probouzení
vzpomínám si, že jsi
mohl by to být i anděl
nebo matka
vzpomínka na něco
co možná nikdy nebylo
jen otisk ve mně
prvního člověka přání
v mateřském lůně a v jeskyních
když malovali koně zubry mamuty
zanechali své ruce
pestré navždy

oko s čočkou bylo vynalezeno už nejmíň sedmkrát
ryby dobyly zem nejmíň třikrát
zas a znovu a nezávisle na sobě
jak často dobývám já tebe?
zas a znovu nezávislá
přicházím přece z moře
zas a znovu a naše geny
sdílíme s jepicemi
jsem s ní víc spřízněná než s tvým okem
a jeho hlubinami které mi cizí
a přece tak blízké a vábivé?
louka, na kterou odvážně skočím přes studnu
oko slibuje němě
o čem sním v obrazech o chlebu
který upečen o jablkách která zralá
o peřinách které vzlétnou lehké jak pírko
bílé a všechno přikryjí

jsme přeživší
potomci narození v provizorních komorách
touha je naší mateřštinou
ohledáváme svět po slovech
na základním tónu

hledáme kotvy
které nás uchovají
kontejnery na mořském dně
s břitvami zubními kartáčky
lesknoucí se bezpečnostní fólií

hledáme bohyně
v údolí mrtvých
zákeřně zavražděné svými bratry

hledáme někoho kdo to seřídí
v nekonečném vesmíru
(musí přece být někdo takový
pro koho soucit není jen lidský)

kdyby byly
pak bychom mohli mluvit pravdu
a konečně bychom našli slova
která hledáme
bezpečnostní lana
pro křest na rovníku

ale slova jsou lidská
nesrozumitelná jako mantry
leží skryta
kdyby byla naší mateřštinou inuitština
byla by temnota možná
mnohohlasá a písní

každodenní otázky

že všichni z vody pocházíme
a vodou jsme
a vodou se znovu staneme
nebo jen nad ní rozptýleni?
popel ve špaldovém chlebu
poslední proviant?

že prach jsme
hvězdný prach a z něj pocházíme
a znovu se jím chceme stát
spáleni a roztroušeni z horkovzdušného balónu
že prach stíráme
a sami jsme?

jsme částí celku
proč potom posloucháme zpěv kukačky
a počítáme s ní?
odkud ona, která vyrůstala v cizích hnízdech, ví
kdo jsou její sestry?

s kým se bude pusinkovat
všechno jen prach, voda, DNA?

kukačka volá
sobě rovné
které nezná
takže se přece jen nevrátíme zpět
do ráje

jsme zaměřeni na vášeň
na volání kukačky
a země hvězd
tam kde nejsme
ani o něm nevíme
do otevřeného vesmíru

pozdní léto v käsmu 3

s bludnými kameny se nesmí hýbat
před bouřkově sivým mořem
daruje aarne vonící jablka
moře hraje tuláckou fantazii
na křídle ruského skladatele
který tu ztroskotal před dávnými časy
s bludnými kameny se nesmí hýbat
čekáme na lodě jako vdovy
na kapitána jejich srdce
ten hraje schuberta a nevidí moře které tiše bafá
za ním na obraze který aarne maluje každý den
před jeho oknem pořád to stejné moře
které není nikdy stejné čekám na svého kapitána tam venku
před dávnou dobou odjel v jiném životě
z času a bludné kameny říkají:
nesmí se s tím hýbat

ze sbírky Seminářská zahrada, Tübingen

Seminářská zahrada, Tübingen

první kroky na otáčející se zemi
vratká půda
cítíš ji
rovnováha je ještě
umění a všechno
je třeba se naučit chůze
na kývající se loďce na řece
v ruce větev na mě příliš
pyšný tvůj dárek před tebou
větev vrby z olivovníku na neckaru
mohl se noe více radovat když přiletěla holubice?
potopa je všude hráze záludné
břehy narovnány jen se mýlí
slyším potopu a vidím své dítě
v ruce větev

strom nade mnou se svými letními jablky
mě trpí
jak pěkně se na mě dívá
jsi hodný ptá se moje dítě?
nejsi zlý říká
strom je
daruje jablka stín útěchu
rozhovory s ptáky
všechno co potřebuju
neckar a jeho ryby
ani hodný ani zlý
tak zelený a pokojný
jsem tak volný říká neckar nemůže mluvit

Hölderlin nebyl v Tübingen

Nebyl tady
neměl tu co pohledávat

Nedíval se z okna
nečetl knihy
nic za sebou netáhl

Nepotácel se ulicemi
netáhl klobouk
nechodil přes most
nic tu neobjímal

Nebyl tady
nežil za žádnou cenu
žil někde jinde

ze sbírky Matky. 133 krátkých básní


náchylné k projekci
kutí pilně
všechno odkládají
začínají od začátku
každý den sisyfos
byl žena

krkavčí matka je dobrá matka
dosti dobrá
o kukaččí samičce nikdo nemluví
německý jazyk nikdy
nestudoval ornitologii

jsou evaluovány
polykají prášky zabraňující ovulaci
tomu se říká evoluce

na matkách a hmoždinkách
zbohatnul továrník
matky jsou často chudé
neumějí se dobře prodat
pro imageové kampaně nevhodné
nad studnou na mém předměstí stálo:
ctěte matky zdroj života
pod tím: voda není pitná


byl hřebíkem do její rakve
jako dítě zmizel
sousedská výpomoc
a první kleli
štrasburská ulice vedla do francie
slepá spravedlnost
co dnes zasouvám
ženská linie

pozor moje teprve teď
kde já sama
denně odprošuju
ráda bych ti rozvinula
červený koberec západu slunce
jako konkurenci

vždycky jsem chtěla daleko pryč
nikdy nežít jako ty
tvoje řeč lásky
maminčiny buchty
já peču jen malé housky
může člověk žít ze slov?
ale paralelní linie
horizontu se krájí ve vše-

Vidění svatého Kryštofa

už v 15. stol. chodil přes vodu
na tomto obraze
dítě na ramenou

vídávám ho denně na neckaru tam dole
chodí přes vodu
a hráz?
jak se dostane zas nahoru?
schody u čističky
to je ještě daleko

už mnoho dní chodí
v tom zářivém kabátě
s holí lehce zahnutou tak udržuje napětí
a to dítě které v sobě ještě všichni nosíme
dovádí dál na jeho ramenou

vidím jak se usmívá pod tou malou vahou
stejnou jako jeho kabát ve vodě tak těžký
a tak rudý

zatímco nese a zapichuje hůlku a louku je sotva vidět
a auta sviští po B27
jako kdyby nebyl

na konci je to země
naloží ti ruku
květinami a stuhami
k tomu bednu
abys neutekl
do nebe do modře
ven do zeleně
v bedně
tam ležíš stísněně
a sám

kde je truhla pro dva
po dvoulůžku
a těch pohledech
hovorech každý den
až do konce
svatba v černém
a květiny
ty trousí za tebou
až do jámy
ukládá ti země

bratře čase
ukládáš můj život zrána
shrabáváš moje vzpomínky
dáváš mi hněv a med
dláždíš moji cestu svahem
přede mnou a za mnou
uzavíráš mě do svého srdce
úplně chladně milosrdný bratře
pokládáš mi k nohám
padám před tebou na kolena
pusť mě ven

láska a jiné cesty

labyrint ve kterém motýli
neznají poslední cestu
dívají se na tebe okřídlenými oky
tak se na tebe dívá pobřeží:
malá asie nahá a hrubá
slunéčka na moři
tak má oči
a chtěl by mluvit?
doufám přece že bych mohl číst
svět jako tuhle lásku
bezmístní jako čas
v labyrintu

Eva Christina Zeller: do práce
přeložil Radim Herout

práce? od té doby, co jsem pobrala rozum, život není žádný peříčko, to vám povídám, moje první místo bylo to nejlepší, vozila jsem věnce do pohřebního ústavu, navěšené kolem krku, na kole. mluvila jsem s mrtvými, květinami, ulicemi. všecky ulice jsem znala z mapy, všecko, co vím, vím právě z ní. mrtví byli malí na bílých polštářích, s krajkami jako při křtu, někdy se mi jejich obličej zjevil už ve dveřích, rozpustil se a vznášel se v místnosti nebo na dlouho zmizel, stáhl se na dno bedny nebo se schoval do tíživě vonících zimostrázů.
tour de france začíná, říkala jsem vždycky u vchodu, aby se nebožtíci nepolekali, tady máte svůj vavřínový věnec, vyhráli jste a někdy se někdo usmál, ale většina jich vždycky chladně mlčela, můj věnec jim byl ukradený, položila jsem ho vždycky na schody do místnosti, kde se vystavovali mrtví. prostě moc pozdě, vavřínové věnce pro vítěze musí člověk dostávat zaživa.
takže na kole na hřbitov, věnec okolo krku, té práci se říkalo floristka, mrtví byli všichni staří na bílých polštářích, jako v dečce, a proč je kojenec v dečce najednou tak starý, zeptalo se dvanáctileté dítě, které najednou už nebylo dítětem?
práce? pak jsem chtěla prodávat svoje tělo, to vám nevykládám ráda, protože jsem si myslela, že zatímco chlapy strkají marku do otvoru, aby se podívali, já budu moct psát, vždycky jsem chtěla psát, ale provozovatelé té peepshow mi řekli, že si s sebou do kabiny nemůžu vzít ani blok ani tužku, že to prej není sexy, psát básně není sexy, a pak jsem zas brzo seděla na čerstvém vzduchu.
dál jsem psala texty o metodách proslinění pro jedno muzeum piva, a pak jsem dělala interview s lidmi, o tom, co je pro ně opravdu důležité, změní se, když jim pod nosem držíš mikrofon, mnohdy vyprávějí, jako kdybys je zastihnul na smrtelné posteli, ale redaktor mi řekl, že tyhle existenciální řeči nemůže prej vysílat, to člověka deptá. kam se poděla lehkost?
můj nejlepší džob byl ten první, mrtví si nikdy nestěžovali, pak jsem psala milostné dopisy pro jednoho moc tlustýho pána, kterýmu se potily ruce a kterej by rád našel přítelkyni, ženský se vždycky zamilovaly do jeho milostných dopisů, ale když ho pak viděly, nemohl jim podat ruku, a tak jsem byla zas bez práce.
pak jsem chtěla stát modelem, ostatní kreslili moje břicho, tenkrát jsem ještě břicho neměla, ale obrázky, které vznikly, nebyly pěkné, měla jsem moc tlustý nohy, myslela jsem, že by mě mohli trošku vylepšit, a tak jsem toho zas nechala, takže jsem přece jen musela psát básně, přitom moh bejt člověk nahej a mít hubený nohy, měla jsem všecko pod kontrolou, jenže ty básně se vždycky daly dohromady s hudbou, a pak zanotovaly svoji vlastní píseň, kdybych si tím vydělávala, bylo by to skoro ve spánku.
moji staří mrtví v dečkách mi říkali, že mi to může bejt jedno, že než oni vstanou z mrtvých, budu si moct taky vydělávat peníze prací. dneska mimochodem už děti k mrtvým nesmějí, je na to zákon, mohli by se pak z nich stát básníci a těch už je v našem malém městě beztak až moc.
volal mi nějakej chlap, že je spisovatel a já že mám, musím přečíst a lektorovat jeho román. setkali jsme se v kavárně. vypadal úplně normálně, tak jak spisovatelé někdy vypadají, nenápadně, s pěšinkou, chudý, a aktovka po dědečkovi. pozval mě k sobě domů, rukopis je prý moc rozsáhlý, do kavárny by ho vzít nemohl. v předsíni měl velký ribstol, pod ním ležela druhá aktovka z vepřovice a z ní nevytáhl papíry, ne, vytáhl provázky. pořádné, dlouhé, pevné provázky. jeho román je prý zcela nový, interaktivní román a moje role prý spočívá v tom, abych ho k ribstolu přivázala, jako Ježíše, s roztaženýma rukama. vysvlíknul se a já jsem mu musela uvázat bederní pokrývku z kuchyňské utěrky s modro-bílými pruhy. nevím, proč jsem to udělala, ale už jsem byla součástí jeho románu, už jsem začala číst a nemohla jsem přestat. provázky byly pro moje ruce nejdřív příliš tuhé, ale časem jsem získala cvik. teď tu visel, jako utrpení Kristovo, moderní mučedník, nebo ne? najednou se jeho úd vztyčil a on promluvil. mluvil jak o život, byl úplně nahý. bylo mi ho líto, ale nechtěla jsem si špinit ruce, chtěla jsem jen rychle pryč. seběhla jsem po schodech, křičel za mnou, že mám rozvázat ty provázky, ještě na ulici jsem ho slyšela křičet, znělo to žalostně a já se skutečně vrátila, pomalu, a rozvázala jsem ho. on už připravil bílou obálku s penězi, kterou jsem tam nechala ležet. za co si člověk může vzít peníze? a
co je práce? to je, jako by se tě někdo zeptal, co je život, už dýchání je přece práce a když se nad tím člověk zamyslí, tak napsat o tom báseň je menší práce než ten život žít, což je přece hodně práce, protože životu se nedá uniknout, ale psaní je únik, z času a do věčnosti, obětí, Abrahám a tak, a mrtví v dečkách se smějou a radujou se ze závodnice na tour de france, která jim přiváží věnec, jejich první vavřínový věnec v životě, zvládli to, mají to za sebou, slyším je se smát, věčná loviště, tam lítají pečený holuby do huby, ale kdo by chtěl jíst holuby z tübingenské Platanové aleje, a ještě k tomu pečené? to radši zůstanu na živu a budu hledat práci, bohatýho muže, kterýmu se potěj ruce, a může bejt i tlustej a budu mu psát i milostný dopisy, stačí jen, když se přihlásí.
vždycky jsem penězům říkala, že mají přijít ke mně, je to jako lítání ve snu, jen se člověk nesmí probudit, pak se zřítí, vyprávím vám to teď, nebdím, sním tenhle život, začala jsem to dělat před dlouhým časem a jde mi to, ve snu jezdím mnohem bezpečněji autem, kdybych bděla, už bych se dávno zabila, ale staří kojenci v dečkách říkají, že ještě čekají na vavřínové věnce a na věnce se slunečnicemi, ale hřbitovní zahrady stojí na astrách a chryzantémách. slunečnice by byly moc krásné a držely by mrtvé při životě, je něco krásnějšího než slunečnice? a pak použijou znovu svoje smradlavý astry a špinavě bílý pavouky a nacpou všecko do těch zelených, vlhkých plastových houbiček, které jsou studené jako ruce mrtvých.
nemám práci. hledám ji, ve snu za ní běhám jako pes, který chce vyčenichat dávno snědený párek, ve snu je práce už i chůze, protože pořád jdete proti větru nebo zdi, vzbudit se je práce, protože nevíte, kde jste, ve kterém životě a co by si tu člověk měl počít. rozvážet věnce a dávat žebrákům peníze do ruky, peníze, které padají z nebe do košile, která je moc krátká a uprostřed sněhu. stejně jako padají hvězdy, tak by to mělo být i s penězi, měly by prostě padat z nebe, aby o nich už lidi nemluvili, to pak ráda nechám někoho podívat se pod košili, jakápak lakota, tam nahoře padají z nebe hvězdy a dole se vočumuje. takže vy mrtvoly v dečkách, donesu vám věnec pro vítěze a zlato, které padá z nebe, aby to s váma nepraštilo.
ten rozdíl mezi mít a být: ti, kteří mají práci, už většinou pracovat nemusejí, a ti, kteří hodně pracujou, většinou žádnou práci nemají. práce se vyhýbá penězům, pokud tedy mluvíme o té práci, která má život udělat krásným, ale vlastně chce jen život opustit, neboť psaní jak známo není život a život je často namáhavý, ale týhle práce, žít sama se sebou, mě ještě nikdo nezbavil, nedávno jsem si dala inzerát, kdo chce se mnou žít, ne, kdo chce za mě žít, ne, kdo mi chce trochu ulehčit od toho muset žít, ale nikdo se neozval, nikdo.
pracovní agentura řekla, že tahle já a. s., to je něco pro lidi, kteří umějí říct já a mají se rádi, v literatuře se já vůbec říkat nemá, hodně pochybný, tohle já, lyrické já, nedávno řekla jedna shooting star, anglicky to musí bejt, shooting star na lyrickém nebi řekla, že chce lyrické já odstranit, neřekla, že chce odstranit svoje vlastní já, to chci jen já, nabídli mi a. s. já, ale já řekla, už moje máma říkala a moje švagrová a můj bratr a můj přítel a všichni říkali, dítě, tvoje ego je moc veliký, říkali, takže žádná a. s. já, co by tomu řekla moje máma, jí bylo trapně, když bylo moje jméno v novinách, žena nemá žádný já nebo jen skrytý, ale přece žádný já v novinách, takže moje já má být malé, srdce je malé, já je malé a čisté a žádná a. s., co to znamená
akciová společnost, akční skupina, pracovní sdružení? já je někdo jiný, to už věděla, ach, však víte, já je trapné, říkává moje máma, ty jsi trapná, říká moje dcera, nejlíp kdyby nebyly žádný osobní zájmena. pracuju bez osobních zájmen, bez peněz, bez já, úplně nahá.
ti, kdo mi nabídli a. s. já, říkali, že mám nechat pracovat svoje já, to přece dělám vždycky, řekla jsem, ale nikdo mi za to nechce dát peníze, ale ano, my vaše agentura, řekli, pak jsem řekla, otevřu si obchod s básněma, milostnejma dopisama a pohřebníma proslovama, ale oni řekli, že ve městě, jako je Tübingen, to nejde, radši sekáč s oblečením, já řekla, dobře sekáč s textama, napsala jsem text, který už zaručeně přede mnou někdo napsal, ale to se jim taky pak moc nezdálo, příliš já, řekli, taky není dobrý. takže víte, co ode mě chtěla? peníze chtěla, říkala, když neuděláte to, co vám navrhujeme, to s tím já, tak bych jim musela vyplatit zpátky peníze, který vůbec nemám.
na to, abych mohla stát modelem, byly moje nohy moc tlustý a já přece jen chtěla tuhle krásu, abych trochu vyšla z toho já, lusk a lítat jako ve snu, a v kráse, máte to taky tak? a pak přijde ten smutek světa, který začíná nad kopřivami, říká günther eich, jehož texty bych rozhodně prodávala v sekáči, jako chleba, second hand pekařství je ostatně nejlepší obchod v tomhle městě, takže, smutek světa začíná nad kopřivami, už jste někdy viděli pole s kopřivama? leží nad ním takový prach nebo pavučiny, to se může člověk toho smutku úplně dotknout, kdyby člověk neměl strach z bolesti, máte, myslela jsem si přece, takže, jsem nahá a jen na jevišti si přes sebe přetáhnu svou košili, abych zachytávala hvězdy, a pak se můžete podívat i pod ni, ale jen pokud prší peníze. a na peepshow píšu básně o tomhle pohledu na existenciální nahotu a v a. s. já prodávám recyklované texty o kopřivách a smutku světa a nezapomeňte, když pracuju, jsem nahá, jako mrtvoly v dečkách, ty jsou pod svejma rubášema taky nahý a vy taky, vím to, pracujte na tom. na všem se dá pracovat, na práci, nahotě, smutku, lásce, především na lásce, ta potřebuje hodně práce stejně jako můj koberec a kuchyň a záchod a svědomí, ach přestaňte, do práce!


Aus: Liebe und andere Reisen“ Klöpfer&Meyer, Tübingen 2007

Tradução de Maria Teresa Dias Furtado

se a tua vida fosse limitada (wenn dein leben begrenzt wäre)

nela continuamos imersos, mas
se tivesse um fim, que farias?
abraçavas os teus filhos e aqueles que amas?
davas de comer aos gatos e deitavas também comida aos pássaros?
preparavas uma sopa de lentilhas?
fixavas o sol?
não ouves o pão gritar tira-me daqui?
e também as maçãs querem ser colhidas
põe o teu edredão à janela a apanhar o frio da noite
para que aprenda a sentir
o bem que te fez



133 poemas breves

Eva Christina Zeller

Tradução e Introdução
Maria Teresa Dias Furtado


Eva Christina Zeller já é conhecida dos leitores portugueses: dela existe em língua portuguesa a colectânea de poesia Sigo a Água que veio a lume em Dezembro de 1996 (Relógio D’Água Editores), aquando da sua participação no Painel de Poetas integrado no Colóquio Interdisciplinar e Internacional Rilke que teve lugar na Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa.
O actual ciclo de 133 poema breves dedicados às mães e às filhas constitui, pela negativa, uma exaltação da figura da mãe e da sua importância na educação, assim como do seu papel numa sociedade laboral que lhe é adversa.
O motor destes poemas em prosa são as contingências quotidianas a que as mães de hoje estão sujeitas, numa época em que os valores da família estão em crise. A visão das mães é também retrospectiva, uma vez que uma mãe actual recorda a sua experiência de filha de outrora, concluindo que então não reconheceu devidamente a importância fundamental do papel da mãe, apesar das suas naturais limitações. Essa filha é agora mãe, mãe-escritora que fala a partir da vida real partilhada por inúmeras mães em luta heróica pelo desempenho cabal das suas múltiplas funções em várias frentes: familiar, doméstica, profissional, social.
Eva Christina Zeller, numa autêntica filigrana de linguagem, cruzando vários sentidos na mesma palavra ou expressão, utilizando sempre minúsculas, apresenta todas essas situações de maneira directa e sem eufemismos. A brevidade de cada poema confere-lhe um carácter mais incisivo e penetrante. Com uma precisão quase de dicionário, vai explorando semanticamente as palavras compostas a partir da palavra mãe, processo que nem sempre se pode manter na tradução. Se „perlmutter“ (42) se mantém como „madrepérola“, já „mutterkuchen“(64) se perde completamente na tradução „placenta“. É esse o jogo de ganhos e de perdas na aventura da tradução.
O papel das mães surge, assim, como sombra que nenhuma luz ilumina, passando inadvertido, como se tudo fosse óbvio e „suficientemente bom“, nunca „excelente“. No entanto, nada impede ou diminui a ternura, o cuidado, a luta denodada, a auto-superação, o esforço extraordinário, num ambiente de escassez de vária ordem. Como se pode ler no poema 132

leoa e telhado
céu e colina
casa da alma pequeno jardim
do paraíso

a mãe leoa tem de ser abrigo para o recém-nascido, tudo tem de ser para ele que, no entanto, é também o céu para a mãe, um pouco de paraíso.

O projecto de estudo e tradução deste livro enquadra-se num seminário do Curso de Especialização em Tradução da Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa que decorreu no segundo semestre do ano lectivo 2006/2007, com a participação empenhada, entusiástica e competente de: Ana Telha da Silva, Maria Teresa Ribeiro da Silva, Miriam Agostinho e Ricardo Henriques Ribeiro, alunos do Curso, e das estudantes Erasmus Cláudia Lorek (Colónia) e Aleksandra Nikolic (Viena). A tradução que ora publicamos integra as versões individuais apresentadas na aula que constituíram, nalguns casos, autênticos achados. Também pudemos contar com a colaboração da Autora, sempre disponível para esclarecer momentos mais difíceis do trabalho.

Lisboa, 2007-09-05
Maria Teresa Dias Furtado

Sobre a Autora

Eva Christina Zeller nasceu em 1960 em Ulm. Estudou Filosofia, Germanística, Teatro e Retórica em Berlim e Tübingen.
Há muitos anos exerce as actividades de Jornalista e Autora na estação de rádio alemã SWR2 Cultura. Publicou vários livros de Poesia e alguma Prosa em Antologias e recebeu várias bolsas, entre elas bolsas da Academia Schloβ Solitude e da Kunststiftung Baden-Württemberg. Pelo seu livro de poesia Folg ich dem Wasser (Sigo a Água) foi-lhe atribuído o Prémio Thaddäus-Troll. Por último veio a lume na editora de Tübingen Klöpfer und Meyer a colectânea de poemas Stiftsgarten Tübingen 2002, Liebe und andere Reisen 2007. Eva Christina Zeller vive com as suas duas filhas em Tübigen.

133 Poemas Breves
Eva Christina Zeller
Berlim, edition ebersbach, 2006

para ingeborg, marie e clara,
às mães e às filhas


há mulheres
serão as mães de outra espécie?
eva só foi mãe
depois de expulsa
do paraíso


puro-sangue contra meio tempo
dependentes contra independentes
autoritárias contra lassas
umas com marido e outras sem
quando fui mãe
pela primeira vez passei a fazer parte disso
do terceiro grupo de pessoas


na poesia um tema
para adulações
na prosa
entre ambas o mundo inteiro:


cedo ouvi com dores
darás á luz
apenas um deus masculino
o podia estabelecer:
história calada
tabu ou dolorosamente
em pedra esculpida


nos tornamos instantaneamente
por acaso involuntariamente
de forma planeada levadas pelas hormonas ou
in vitro
sempre em transformação:


por que razão ninguém descreveu
o que é uma dor de parto?
pensou ela durante as dores de parto
as bibliotecas sobre o assunto
sucumbiriam como atlântida
ela queria dizê-lo a todos
ninguém quis ouvir
como o abismo se abria


nunca esteve tão só
como neste caminho
queria meter-se à força na tomada
fugir para fora atravessando a janela
tinha de com-padecer-se
do caminho tomado pela criança
a dura escola da empatia


após o parto
nadou para longe no mar
queria abraçar o mundo mas
a vida agora está suspensa por um fio dourado
nunca mais despreocupadamente
nadar para longe tem de se manter
resguardada para a criação


depois do grito o pai
recebeu a criança
como se a tivesse dado à luz
casou com ela e divorciou-se
da mãe que passou a ama
amor de pai movido pela inveja


as crianças engordaram
ela emagreceu
sacrificou-se no altar:
viverás melhor


criança doente cansada arrasto-me
como baldes de água e sacos molhados
atravessando o dia
falo simultaneamente todas
as línguas do mundo
com eco no cérebro e nas células
tão fechada em todas as direcções dispersa maluca
invento uma viagem ao centro da terra
apenas aí ainda pode estar o meu


sou tantas quantas crianças
há em mim desempenhar todos os papéis
para este onemothershow
à luz ofuscante do permanente estar à prova
ninguém aplaude


tu não és a minha mamã
diz a minha querida quando ralho
tu és a minha madrasta
com botas de sete léguas
dou às botas afastando-me
e rio à maneira dos contos populares


mamã que grita
inventa máquina humana
que todos os dias canta:
bom-dia minha linda
que bem!


a sensação
quando as crianças entram intempestivamente
para vir buscar qualquer coisa
e volta a sair a tempestade
quando em casa no lugar certo
fazem coisas importantes com anjos ou índios
inteiramente aí o mundo um lugar redondo tão grande


podem declarar-me
condescendente como nuvens
vai buscar o céu
com um pouco de azul faz umas calças
um top de barriga à mostra
segundo a próxima moda
rir dos limites
mãepaiirmã numsó
troco pedagogia
pelo ronronar dos gatos
e portas abertas


a criança vomitou
mudo camas
fico sem forças
acidez nas minhas mãos ásperas
cheiro da vida interior
lavar transformar capitular
querer lamentar-se e acto forçado:


discos de vinil riscados
na era dos cds:
repetem sempre a mesma coisa:
lavar, vestir, lavar os dentes,
arrumar, fazer exercícios
até dormir


ao meio-dia transborda o mundo
para dentro de casa voam mochilas
notas más arrelias
para a mãe junto ao
balde do lixo campeã mundial
em separar tirar


multitasking como césar
entre cinco brincadeiras ou trabalhos
ainda a sonhar
tudo resolve
como no sono


trazemos esse direito à nossa frente
dentro de nós por onde vamos
o lugar desejado
que nos parecia situar-se na infância
que não podemos
alcançar nem banir
corremos no seu encalço
sobre a órbita da
sempre atrás das saias
não as alcançamos:


ela era a mãe
que sempre desejara
que conhecera só um pouco
pelo desejo de tudo fazer melhor
da melhor forma
inteiramente mãediaenoite
clarear anoitecer
quase não teria conseguido respirar


fazer tudo tão bem
era uma acusação:
também precisaria disso
não conseguia perseverar
em tornar o mundo perfeito
ele continuava a ser um ovo


para as minhas filhas: evidente
a minha era para mim: evidente
são espezinhadas e:
deixam sempre a desejar


cedo aprendeu elas não valem nada
apenas se matam a trabalhar limpam o chão
os homens lêem o jornal
falam de cima com importância
ela podia lá chegar
se espezinhasse as mães


o baloiço ao vento
as framboesas colhidas
a bicicleta atirada ao chão
as crianças saíram para o mundo:
mas ai da mãe que não está em casa


as crianças
com o pai
ela arruma
coloca os sapatos aos pares
para que alguma coisa fique unida


mesmo sem crianças
as crianças ficam
tentáculos agarram o vazio
procuram no quarto
o eco
à noite a porta fica encostada
para que ela as oiça

quem é ela sem elas?
livre lembrar reflectir
deitar-se na banheira
na patinha de borracha


pouco antes
de voltarem
a mulher independente
um sorriso
não para o ex


ansiosa por projectos
acompanhar activamente
tudo deixar de lado
recomeçar de novo
todos os dias sísifo
era uma mulher


exige-se tanto dela
ela é culpada de tudo
e apenas um ser humano
suficientemente bom


como se ela fosse uma cria de cuco
procurou mães no mundo
cantou para sobreviver
como mãe tal deixou
cantou para a própria ninhada

instinto materno
graça materna
estamos sempre
num horizonte
a vertical
mãe de deus?


mãe sem coração
mãe ausente
mãe de carreira
mãe assassina medeia
a mamã é a melhor
nunca foi ainda


a mãe desnaturada é uma boa mãe
suficientemente boa
da fêmea do cuco ninguém fala
a língua alemã nunca
estudou ornitologia


mãe alemã
mito da mãe
mãe da cruz condecorativa da mãe
mãe sangue e solo
cujos filhos nos quartos remotos
das grandes casas
ainda hoje gritam
em silêncio audíveis
até à sétima geração


não há sangue sem solo
na língua alemã
colocam pensos
aplicam tampões
assim a mulher pode
trabalhar e lavrar


esvaímo-nos em sangue
sob o tabu da lua nova
a greve de nascimentos dá-se ocultamente
e a obra de apoio às mães?


os seus lugares estão vazios
lavagem automática com aquastop
na própria cave
fogão ligado à tomada
mercearia de bairro levada pelo lidl
esvaída em sangue lavada na barrela
esgotada magra
sangue e solo


onde estava o teu berço …
terra natal igual a sepultura da mãe


do carinho da mãe
aplicado à ferida
surge a pérola


o fogão era a lenha
um fogo
era o centro
lugar do calor da veracidade
aí falavam os animais dos contos populares
ai se a tua mãe soubesse
estilhaçar-se-ia o coração no corpo


volta já para o fogão a lenha!
para onde?
para o fogão de indução
com placa eléctrica de cerâmica de vidro?
a guardadora do fogo do lar tornou-se
oh guardadora de gansos


quem disse primeiro
então volta de novo para o
era um fogão a gás?
podia meter-se lá a cabeça
lá colocar o leite para os filhos
tudo vedar
e ir para a densidade da escrita

quem disse primeiro
então volta de novo para o
não faço o bolo da mãe
apenas pequenos pãezinhos
massa de manteiga e arroz doce
prefiro o notebook:
a mesa torna-se secretária


todas regressamos
ao sobreparto
que já não dura uma semana
eficazes também como parturientes
fechamo-nos depressa com


fazer joging com runner e baby
para não perder o fio
para manter a forma
para o mercado de trabalho:
sem salário ou


o ciclo poético é um
ciclo materno:
estamos em contínuo trabalho de parto
à volta dos primeiros passos na arte
as crianças gritam


o centro secreto
cobrir-se de saco e de cinza
onde estão as cores de áfrica
da alegria de viver?
vermelho coração de mãe


a lua é madrinha
as marés
querem levar-nos
com a enchente para longe


qualquer uma pode entrar na conversa
as mais velhas não querem ser como ela
para as mais novas ela é um exemplo
incompreendido marginalizado
como os últimos artistas
não trabalham por dinheiro


eles já não nos dão passagem
mas nós aliviamos-lhes as costas
vamos à escola de postura
curamos problemas
e hérnias discais


desde o ventre materno e de pequenas
honramos o mundo paterno
nele podemos vir a ser alguém
a mulher também
desde que tenha pernas para andar


voltamos à sociedade de trocas:
ficas com a minha filha
e eu fico com a tua
cozinho à quarta
e tu à sexta
dás comida aos gatos
e eu ao cão
quando queremos dinheiro
tu és a minha ama
e eu a tua:
noves fora nada


a minha vizinha:
quando discuto
com a criança
ela vai ter contigo
quando uma se vai embora
tu acolhe-la
quando estou doente
vens buscar as crianças
para a tua mesa
que é grande
como o teu coração


as minhas vizinhas:
refúgio e utopia
kibbuz e residência comunitária
ouvir lamentações lanchar
correr até lá em camisa de dormir
encontrar ajuda e
portas abertas


espargata em carrossel encadeado
tempo agendado ou
tempo cíclico das crianças
um oásis no caminho


tu és um forno, dizem as crianças
que vêm ter comigo
íman da noite
atraídas pelo cheiro do calor
já não do leite
aconchegam-se a mim
enganchando as pernas



era o prego do seu caixão
quando criança ia-me embora
ajuda da vizinhança
e primeiras fugas
a rua de estrasburgo levava até à frança
cega justitia
o que eu hoje colho
linha feminina
um horizonte


dou valor à minha só agora
que também sou
peço diariamente perdão
de bom grado te desenrolaria
um tapete vermelho concorrendo
com o pôr-do-sol


vejo-te agora em fotografias antigas
marcada pela morte
nessa altura eras imortal
não te via
só a tua exigência
e a minha necessidade
de bom grado lancharia contigo
de mãe para mãe
rir das preocupações
orgulhar-se das pequenas coisas


à mesa da saudade
estava sentada a teu lado
as minhas filhas
estão sentadas à minha
ainda riem despreocupadas
ainda não escrevem a expressão
completamente sozinha


sempre quis ir para longe
nunca viver como tu
a tua linguagem de amor
apenas faço pequenos pãezinhos
poder-se-á viver de palavras?
mas a linha do horizonte…
as paralelas encontram-se no quoti-


a tua modéstia:
já não vale a pena
reparar o coração
teria precisado do teu


ela levou-me ao colo
ficou com cabelos brancos
não pôde tirar a carta
não ter ralhado é louvor bastante
os meus êxitos confrangedores
manténs a tua casa impecável
para que eu não lhe ficasse totalmente alheia


a cruz de mãe era minha
confrangedoramente levou a dela
sem ruído:
não ficou com corcunda de viúva


se voasse para longe como um pássaro
querida mãe ser-me-ia por certo mais fácil
o teu coração cicatrizado enfartes
se estivesse num conto
o meu esforço seria
recompensado com o vestido de estrelas


tudo mantiveste unido…
mas eu pude partir à boleia
dominavas os teu cuidados?
confiar em quem? em mim?
em ti? conhecia-te mal
admiro-me cada vez mais


muitas coisas podem ser evitadas
a mãe não
fica sob a pele
tal como nós sob a dela
não se podem afastar do pensamento
nem esquecer:
olhos de mãe


quando criança ele desejava uma
como a terra mãe
no livro das imagens concebendo
rebentos no outono
porto eterno depois das tempestades
mãos estendidas
para as maçãs do rosto



não é assunto de conversa diz-me o namorado:
já me basta ter de me ocupar da minha
todos saímos do seu seio
depressa nos afastamos
ou não conseguimos deixá-las


evitava-as quando criança
não eram autoridade
eram irritantes como mães-gatas
arrastavam filhos com a boca
agarravam-nos pelo pescoço mas não
os quebravam ficavam à beira
dos campos desportivos orgulhosamente contentes


são avaliadas
engolem inibidores da ovulação
chama-se a isso evolução


sem mãe:
uma nulidade
sem mãe:
educar sozinha


uma nova expressão:
intoxicação maternal
para a
a mãe original
quantas mães oferece
a língua


avó mãe filha
que sossego
quando existe
ana a três
raro ícone
do renascimento


nenhuma mãe animal é avó
além das mães humanas
sobrevive à mudança de idade
na terra
mãe natureza
vantagem da evolução ebulições
para o horizonte feminino


dia da mãe uma invenção
das pátrias
alma de mãe desconhecida
mais conhecida
alma completamente sozinha


onde não há carrinhos de bébé
nas mátrias
às crianças as mães aliviam
as costas as ancas
o peito


mesmo já avós
cortam a carne aos bocadinhos
por hábito
com uma falha
na cabeça.


carregam mágoas
em amplos vestidos barrigas
grávidas cheias doentes
corajosas face a inimigos
provadas pela guerra
na paz


ela ama-as
um esforço
de punhos cerrados
como a mãe
atravessa a vida


se fosse a chancelar estaria tão desamparada?
pelo menos obedecer-me-iam
sem perdas diárias de autoridade
para quê este exercício?
a deusa do destino não teve filhos


tudo continua
mas de modo diferente
a pela macia hereditária
a cifose
às filhas é permitido ter medo
e tremer
a elas apenas a dormir


a filha do género venha a nós
a mãe do género…
diz a filha:
como se fosse uma doença
educar sozinha


na mãe-gata
o meu espelho memória
ralha à sua ninhada
morde lambe irritada
para eu a elogiar apoiar
também eu disso precisaria


disco rígido diz-se em inglês
tudo está gravado lembrado
memória de todas as histórias
dar-lhe um lugar na nossa mesa

com porcas e buchas
enriqueceu o fabricante
as mães são muitas vezes pobres
promovem-se mal
desadequadas a campanhas de imagem
por cima do chafariz do meu subúrbio lia-se:
honrai as mães as fontes da vida
por baixo: água não potável


protecção à mãe
termas para mãe e filho
obra das mães
casa de acolhimento para mulheres
tudo sinais de nascença
da língua materna
felicidade materna?


a língua é ignorante diz-me o crítico
a porca do parafuso nada significa
mas vivemos na sua pátria
as suas raízes chegam ao lodo
das nossas circunvoluções cerebrais


o tempo torna-as aliadas
une-as sem perguntar
alimentam as crianças
para que cresçam
para que possam ir-se embora
lei desconhecida


são felizes
ou depressivas
sob o jugo
do tempo meno-
pausa permanente
constante o caminho
da despedida


se alguém visse de cima:
como deusas indianas de muitos braços
ao amamentar falam ao telefone com os chefes
ao limpar o rabinho projectos
se reforma viesse de rentável
as noites os cuidados
arrelias felicidade rugas
bolos de aniversário
reforma-rentável seríamos ricas


bruxas bravas a mulher-loba
para onda foram?
aquelas de quem provenho
as adaptadas
que cultivaram iberis amara
para o estômago
que as filhas regavam
e entraram na árvore genealógica


todas têm um rosto dores orgulho
mantêm os mundos erguidos
em marcha
como a mãe-gata que amamenta as crias
depois da cesariana


a nossa gata traz um rato
procura as crias
chama gargarejando queixosa
todos os gatinhos foram oferecidos
o amor de mãe paira no ar


a mãe-cegonha despedaça o ninho
da rival afugenta-a
põe ovos choca deixa uma cria
cair na auto-estrada
nem todos podem sobreviver


em todo o lado barreiras para carrinhos de bebé
secções para mãe e filho com outro nome
à entrada no mundo do trabalho
cérbero crianças
porque são elas mundo noutro lugar?


rezam o mantra dos economistas:
tudo uma questão de organização!
com ama empregada e frota automóvel?
os outros estão na onda da integração:
apanhar dar um mau jeito ajoelhar


ajudaram-no a fazer carreira
ficaram pelo caminhomaterno
saem amarguradas da casa de sonho
indecentes para as outras
que seguem um rumo


ficam na sombra
de fora
ou vão ao solário
mostram-se à melhor luz


farrapo fracasso proibido
micro fibra da moda
absorve seca depressa
lágrimas sumos


não conheço mito de mãe
conheço esponjas de cozinha
panos absorventes saquetas de chá
carolos de maçã cabelos no ralo
papel para reciclar


as mulheres selvagens batem à porta
rufam o tambor de longe
indómita a mãe-gata abocanha as crias
indómita a madrasta expulsa
as filhas


rodeada por todos
não sei como se faz
sou uma toupeira cega
cova/colina certa


no lugar do pai
senta-se agora a mãe
no lugar da mãe
a filha mais velha
apenas a pequena continua pequena
e a quarta cadeira vazia


cantaria todo o dia?
não me espezinhariam?
teriam consideração respeito?
são demasiado próximas
pele na pele
olhos nos olhos
à mesma mesa


da placenta fazem-se cosméticos
não alimento depois do parto
ultrapassadas como bigornas
de joelhos escorregar bloquear
entrega sacrifício?
os poemas de safo põem-se
com a sua lua


a namorada do pai:
uma querida
o namorado da mãe:
um chato
não precisas nada dele
afinal és feliz connosco


as mães sem marido
disponíveis não têm vida sexual
correm com o namorado às mordidelas
as mães não têm vida sexual
as mães têm filhas


quilting para mulheres
mantas para o belo pecado
patchwork para todos
as minhas filhas as tuas filhas
as nossas filhas: coitus interrupti


se as mães voltam a ser mulheres
e têm um namorado
o mundo fica às avessas
as filhas tornam-se solteironas:
proibido beijar
mamã és perversa

as filhas não querem vir a ser tão velhas
não querem as rugas da mãe
filhas pequenas cuidados pequenos
filhas crescidas rugas acrescidas


como outrora as crianças brincam na viela:
apaixonadas noivas casadas
um filho dois filhos três filhos
divorciadas de acordo com os tempos
partnerizadas patchworkizadas
vem depois na vida
primeiro têm ainda de
adestrar caracóis


tubo para a
irrigação vaginal
por toda o lado mães
extintas nos andares dos chefes
quando muito vertidas na fotografia
sobre as secretárias
de primogénito ao colo


faminta de ternura
mesmo como amante mal paga
sem meias de seda
apenas sms e-mail uma noite
o dinheiro faz um desvio


no rio apenas com uma criança
sem os irmãos se baterem e implicarem
estabilidade das amigas: não
mãe e filha


na cidade dos amantes
ela vai de mão dada com a filha
encontra bruno ganz acompanhado
o pão é caro as tulipas florescem
a corda continua debaixo da cama


a m-i-a a senhora do trovador louvor à mulher
compunha ele a partir de
m-undo i-deal a-legria
a mãe dizia-se ale-tris senhora
há séculos
composta a partir de alegria e tristeza
prazer e dor
duas caras da moeda do saber
sem preço


à sombra das mães
os poetas errantes dos berberes
atravessam o atlas e trazem consigo
as histórias delas:
toda a vida brota
do espírito universal das mães


porque se chama o lugar
abaixo da cintura
para onde entra:
morte separações o amor
uma mina de ouro da vida
desde o seio materno
continuamos a ser os seus rebentos


quem grita no primeiro grito?
a própria vida?
quem é que aqui traz quem ao mundo?
a criança a mãe?
a quem liberta o grito?
agora há dois
e isto é apenas o início:
a escola permanente do venha a nós


marcas dos anos
pele casca de laranja
pés de galinha derrames
taquicardia calores
rugas rapúncio o teu cabelo


e a felicidade materna perguntam-me?
pouso a cabeça na barriga da minha filha
caio e oiço
o cansaço correr à volta da barriga do mundo
das criadoras de sopas de palavras e de outras


onde está a felicidade?
o dente-de-leão cresce
nas fendas do alcatrão


com a própria tolerância
conceder perdoar sorrir
alegrar-se quando falta alguma coisa


nunca como publicidade:
olhos brilhantes rabinho de bebé mas
fragrância de leite materno o perfume mais precioso
dos recém-nascidos


as tuas costas roxas à nascença
o cordão umbilical apertado à volta do pescoço
aí passaste um mau bocado!


nenhum milagre mais cruel do que este
escreveu sylvia platt
antes de morrer


alma como monjas leve como asas
pés nuvens tocaram
nua duras
muito nova velhíssima


leoa e telhado
céu e colina
casa da alma pequeno jardim
do paraíso


cheguei ao fim
já não posso ouvir essa palavra
basta de barafustar batalhar bambolear
a felicidade:
o mundo está inteiro



Die Erfindung deiner Anwesenheit / L’invenzione della tua presenza


studiere ihn täglich

seine linien schreiben sich mir ins gesicht

trage sie stolz es ist der weg

den du schon gegangen bist

ziehe den vorhang auf am morgen

und am abend wieder zu

du drücktest oft ein auge

zu du übtest schon

wolltest mir weismachen

es sei nicht so schwer

das öffnen und schließen

hab deine dann zugedrückt

es war nicht schwer

nur die erinnerung daran

will sich nicht vergessen

übe täglich damit ich einmal

den vorhang der luft

aufziehen kann


studialo ogni giorno

le sue linee mi si scrivono in faccia

portale con orgoglio è la strada

che hai già percorso

apri la tenda la mattina

e la sera richiudila

spesso chiudevi un occhio

già ti esercitavi

volevi farmi capire

che non era così difficile

aprire e chiudere

allora ho chiuso i tuoi occhi

non è stato difficile

solo il ricordo

non vuole andarsene

esercitati ogni giorno affinché io

possa aprire la tenda





in etwas anderes hinein

vielleicht mit der sprache

mit diesem kamel

das den durst erträgt



in qualcosa d’altro

forse con la parola

con questo cammello

che sopporta la sete



die stille hat türen

gehe hindurch

dort stehen bänke

die riechen nach luft


il silenzio ha porte


troverai panchine

che odorano di aria



seit du gingst

liebe ich das imperfekte:

die nagelbetten deiner finger

noch dünner geworden im sarg

wie die adern in den magnolienblättern

ihre kelche

welche feier der schönheit

nur einige tage

im blätterregen unter der magnolie stehe ich

die weißen schiffe regnen

ich liebe das imperfekte

dein kariertes synthetikhemd

im kleinmaschigen schleppnetz

der erinnerung


da quando te ne sei andato

amo l’imperfetto:

i letti ungueali delle tue dita

divenuti ancora più sottili nella bara

come le vene nelle foglie di magnolia

i loro calici

che tripudio di bellezza

resto soltanto qualche giorno

nella pioggia di foglie sotto la magnolia

piovono barche bianche

amo l’imperfetto

la tua camicia sintetica a quadri

nella fitta rete a strascico

della memoria



von nichts so viel gelernt

wie von deiner abwesenheit

diesem stein

über den fluss geworfen

er springt und springt


da nulla ho imparato così tanto

come dalla tua assenza

questo sasso

scagliato sul fiume

rimbalza e rimbalza



weil es dich nicht mehr gibt

vergiss mich nicht

das warten im park

die ruhelosigkeit

die schwarzen flecken auf deiner haut

du hast den tod überlebt

in meiner sehnsucht

sehe dich manchmal

im gewühl einer schalterhalle

dein gesicht leuchtet aus der schaltfläche

des ticketautomaten

die fahrt zu dir kann ich antippen

»bitte geben sie den ort erneut ein«

»weiter?« fragt mich der apparat

ich tippe weiter

und weiter


non dimenticarmi

perché non ci sei più

l’aspettare al parco


le macchie nere sulla tua pelle

sei sopravvissuto alla morte

nella mia nostalgia

a volte ti vedo

nel trambusto di una stazione

il tuo viso risplende sul vetro

del distributore di biglietti

posso digitare il viaggio verso te

“prego reinserire il luogo di destinazione”

“avanti?” mi chiede la macchina

io continuo a digitare

e a digitare



will wissen wo du bist

es lenkt mich ab von mir

das leben will weitergehen

ein aufgezogener blechvogel

dein tod hat auch keinen zweck

aber wenn wir alle am leben blieben

würden wir übereinander fallen

von den rändern der kugel

fliegen ins all

ohne diese anziehung

mit der es mich zieht zu dir hin

aber der wind um die kugel

bläst mir ins gesicht

ins unbekannte folge ich

orpheus hinter eurydike

in umgekehrter richtung

der schlag

der noch wellen wirft

der stein der nicht aufhört

das wasser zu kräuseln


voglio sapere dove sei

mi distrae da me stessa

la vita pretende di continuare

un uccello di latta issato

anche la tua morte non ha uno scopo

ma se restassimo tutti in vita

cadremmo uno addosso all’altro

dai bordi della sfera

voleremmo nello spazio

senza questa forza

che mi attrae verso di te

ma il vento sulla sfera

soffia sul mio viso

e io inseguo l’ignoto

orfeo dietro a euridice

in direzione opposta

il colpo

che ancora genera onde

il sasso che non smette

di increspare l’acqua



die leichen im keller

kisten mit notizbüchern kalendern krimskrams

bastionen gegen das nichts

das doch dein ort ist

schütze mich mit sammlungen

finde deine armbanduhr

die mit dem zerbrochenen metallband

den aufgebogenen ösen

während ich sie wiege

fängt sie zu ticken an

ich hasse die treue der dinge

ihre anwesenheit

lügen und ticken

ohne erbarmen


i cadaveri nello scantinato

scatoloni di quaderni calendari cianfrusaglie

bastioni contro il nulla

che pure è il tuo luogo

mi proteggo con le collezioni

trovo il tuo orologio da polso

quello con il cinturino metallico rotto

gli occhielli scardinati

mentre lo cullo

comincia a ticchettare

odio la fedeltà delle cose

la loro presenza

mentire e ticchettare

senza pietà



habe heute zeitungen gebündelt

mit grauer paketschnur

reißfestigkeit bis 31 kg

ein schnürknäuel ohne aufschrift und namen

die damals umschlang deinen schönen großen zeh

der hervorlugte mit dem zettel und deinem namen

unter dem leichentuch als würde er nicht vergehen

die schnur verrottend aus hanf oder jute

wie dankbar ich bin

der schnur die dich umfing

noch umfing als du schon auf dem weg warst

hinunter immer hinunter


oggi ho legato insieme dei giornali

con un laccio grigio da pacchi

resistenza allo strappo fino a 31 kili

un gomitolo di laccio senza scritta né nome

il laccio che un tempo avvolgeva il tuo bell’alluce

che faceva capolino con la targhetta e il tuo nome

da sotto il lenzuolo funebre come se potesse non morire

mentre il laccio di canapa o iuta si sarebbe putrefatto

come sono grata

al laccio che ti avvolgeva

che poteva ancora avvolgerti quando eri già nella strada

che ti portava giù sempre più giù



wind sein

der durch die welt zieht

über das meer

aus deinem woherauchimmer

windfenster und sich niederlegen

wie müder wind aus woherauchimmer


essere vento

che soffia per il mondo

sul mare

dalla tua finestra da nonimportadove

e posarsi

come vento stanco proveniente da nonimportadove

[Da: Eva Christina Zeller, Die Erfindung deiner Anwesenheit. Gedichte, Klöpfer & Meier, Tübingen 2012. Traduzione di Daniele Vecchiato.]

es scheint mir manchmalkur jam e lodhur
wenn ich müde binmë duket ngandonjëherë
dass meine mutter durch die räume gehtse nëna shkon nëpër dhoma
und siehtdhe sheh
den rührlöffel und ihr Handtuchlugën e gatimit dhe pecetën e duarve
während sie durchsichtig undteksa ajo transparente
nicht zu fassendhe e pa prekshme
ich trockne mir die hände abunë fshij duart
und auch der brotsackedhe çanta e bukës
mit ihrem kreuzstichmonogrammme inicialet e qëndisura prej saj
wird ausgeschütteltshkundet
draußen regnet es schneejashtë bie dëborë
alltägliche fragençështje të përditshme
dass wir alle aus dem wasser kommense ne të gjithë vijmë prej ujit
und wasser sinddhe ujë jemi
und wieder wasser werdendhe rishtazi bëhemi ujë
oder nur darüber verstreut?apo veç përhapur mbi të?
asche in dinkelbrothi në bukë gruri
letzter proviant?racion i fundit?
dass wir staub sindqë ne jemi pluhur
sternenstaub und daher kommenpluhur yjesh dhe vijmë prej tij
und wieder werden wollendhe rishtas do të bëhemi
verbrannt und ausgestreut aus einem heißluftballondjegur dhe shpërndarë prej një balone me ajër të nxehtë
dass wir staub wischenqë ne fshijmë pluhur
und selber sind?dhe vetë jemi ashtu?
sind teil des ganzenjemi pjesë e së tërës
warum hören wir dann das lied des kuckuckse përse dëgjojmë pastaj këngën e kukumjaçkës
und zählen mit ihm?dhe numërojmë me të?
woher weiß er, der in fremden nestern wuchsnga e di ajo, që rritet foleve të huaja
wer seine brüder sind?se kush janë motrat e saj?
mit wem er schnäbeln wirdme kë do të sqepojë ajo
alles staub, wasser, DNA?gjithçka pluhur, ujë, DNA?
der kuckuck ruftkukumjaçka thërret
nach seinesgleichenfarefisin
die er nicht kenntqë s’e njeh
also kehren wir doch nicht zurückpra ne nuk kthehemi aspak
ins paradiesnë parajsë
sind auf sehnsucht gepeiltjemi prirë nga malli
auf kuckucksrufnga thirrjet e kukuvajkës
und länder der sternedhe vendet e yjeve
dorthin wo wir nicht sindpër atje ku nuk jemi
noch darüber wissendhe që s’dimë për të
ins offene allnë kozmosin e hapur
seit du gingst     qëkurse ti ike     
liebe ich das imperfekte:     unë dua të shkuarën e pakryer:     
die nagelbetten deiner finger     shtretërit e thonjve të gishtave të tu     
noch dünner geworden im sarg     janë holluar më shumë brenda arkivolit     
wie die adern in den magnolienblättern     si damarët brenda gjetheve të manjolës     
ihre kelche     kupat e saj     
welche feier der schönheit     çfarë festë bukurie     
nur einige tage     veçse për ca ditë     
im blätterregen unter der magnolie stehe ich     qëndroj nën shiun e gjetheve të manjolës     
die weißen schiffe regnen     anijet e bardha hedhin shi     
ich liebe das imperfekte:     e dua të shkuarën e pakryer:     
dein kariertes synthetikhemd     këmishën tënde sintetike me kuti     
im kleinmaschigen schleppnetznë rrjetën tërheqëse
der erinnerungtë kujtimit
von nichts so viel gelerntprej asgjësë kam mësuar kaq shumë
wie von deiner abwesenheitsikurse nga mungesa jote
diesem steingur
über den fluss geworfeni hedhur mbi lumë
er springt und springtqë kërcen e kërcen
die stille hat türenqetësia ka dyer
gehe hindurchunë futem në to
dort stehen bänkeaty gjenden stola
die riechen nach luftqë kanë aromë ajri

Ins Albanische übersetzt von / Shqipëroi nga gjermanishtja


Plattdeutsch (plattdüütsch Rudi Witzke)


in de sluuv vun uns seelen

in de ritzen vun de plasterstein
twischen de termine

an de bushollstell
wenn wi nich weiten

in welk richt
de ierd sik dreiht

wenn de fragen sik anschmusen
frömde snoopern hunnen

wenn wi spreken as brauder franz
mit de dachlünken in de büschen

wenn up eenmaal een katt
verständlich miaut

för een korte tiet gahn
as geev dat keen opperlamm


de ampel de jümmer noch geiht
hei lett sik nich seihn

hei verännert sik bloots in mi
dat verännert mi

ok de lienen treckt hei nich
dörch den worp vun de folen

stillkens snackt hei
in de dingen

ik finn dien dorsien rut
kann di doch nich vergeten

noch verleern as ik anner verleer
dit denken löppt na gesetten vun’n tofall af

een taudeck dat mi nich warmt
een vagel de för mi nich singt

up dat dack gegenöver de amsel
ehr geiht dat üm ehr rebettscheiden

mien rebett schall an dat diene sik fögen
un denn singt wi een spraak

un lööst de scheiden up

Wat goot is

Up de Kautsch liggen mit en Book

en Katt up den Buuk

kiek tv

höör de welt

bün frie


lev an’n stadtrand

in suburbia

hier gifft dat keen idylle miehr

tübingen is bloots en word

dat utlänner swoor föllt


buten gifft dat bööm

mien katt un ehr müüs

se bringt mi een

de kwiekt in ehr muul

se leggt se mi vör’t bedd

de jümmer güllig allegorie

laav de katt


ehr geschenk

maakt mi keen freud nich

mutt bloots de afsicht mitkriegen

is dat een glück to kriegen

wat een wedder will noch bruukt

mutt bloots den sinn verstahn

dat de muus starvt


wi sünd överlevende

naborn in tosamennagelt kamern

lengen is un mudderspraak

up den grundtoon


söken anker

de uns upbewohrt

container an’n grund vun de grote See

mit rasierklingen tähnbörsten

glimmern sekerheitsfolie

söken göttinnen

in dat daal vun de doden

vun de bräuder hinnerrücks afmurkst

söken een de recht spreken deit

in dat all ahn een scheid

mutt doch ok so een‘ geven

för den duurn nich bloots minschlich is

wenn dat se geev

denn kunnen wi wahr spreken

un wohrhaft opletzt weern wöör dor

de wi söken


för de dööp an’n äquatoor

aver de wöör sünd minschlich

unbegrieplich as den mönk sien töverspröök

liggen se verkropen

wenn inuit ehr mudderspraak weer

weer de düsternis villicht

veelstimmig un gesang

wo blifft de tiet

in’n ogenupslaag an’n morgen
in’n gedanken an’t licht
in’t wunnern över den wind
unsichtboor in dat bewegen vun de bläder
in’t broot för de paus smeren
in’t winken vun den ogenblick
in’t täuwen up dat kind
martinshoorn bill ik mi’t in?
in’t täuwen an de rode ampel
in de langsamere slang an de kass
in den ruum de den minschen ümgifft
in de beekjumfer de gegen mien finster flüggt
in’t uprümen
(wo is de steed vun de saken?
hebbt se een klock
se verfallen seten stuff an
spreken stumm)
in’t katteiker dat nööt vergrüfft
in de katt de ehr lütts sugen lett
in de miegeemk de broot mittreckt
in’t ei vun’t hauhn
in’n schadden vun den wiedenkuschel
in’t moos dat holt straakt
in de ierd de di de hand upleggt
in’n glockenslaag vun’n toorm
in’n blick up de stiernsnupp
twüschen de länner vun de stierns
in’n Huulbessen swattes lock

riemel vun Eva Christina Zeller
in’t Plattdüütsche överdragen vun Rudi Witzke


På den igen

Da jeg drømte om Jogi Löw

var hans højre arm erstattet med

en plastikprotese

der stak ud som et skohorn eller en luffe.

Jeg spurgte: Hr. Löw, hvordan håndterer De nederlag?

Eller fiaskoer?

Han svarede: PÅ DEN IGEN.

Og hvis der ikke er noget igen?

PÅ DEN IGEN, gentog han.

Ved Sundet, Skovsbostrand 8

Dage fulde af lys og reflekser

fra vores vigtigste stjerne

og spørgsmålet om hvordan to stoffer blir til ét:

vand, så lokkende, en flade

der indbyder til at gå, hoppe, skrige –

hvis ikke jeg vidste

at vand er koldt og gennemtrængeligt

læser om kvanter

og teorien om parallelle universer

mon min kat stadig er i live?

i drømme var den død


Svanerne finder ikke vandet for koldt

de dukker hovederne ned i vandet

Jeg stikker mit under armen

og forsvinder

Ekko fra bækken

vintergækkerne er faldet sammen

de riges haver når helt ned til vandet

de døde er iblandt os

de går rundt under stråtaget

det er stille og tætpakket

som påskeliljer

det saglige fatter vi hurtigt

udfoldet det andet

som vi i uromantiske tider

læser liv

Svendborg, Brechts hus

Det tomme hjerte som Laotse skriver om,

kvantefysikkens vakuum

Intetheden er ikke tom.

I tomme rum er der altid noget til stede.

Gennem vinduet ser jeg ud og ind.

Den tomme dag og det tomme blad

Det som ikke er, fyldes op.

Virtuelle smådele kan blive til lys.

Som en blæsebælg er huset,

i tomme rum går de døde rundt.

Übersetzt von Ole Meyer


El nido vacío

hoy temprano las golondrinas volaron

dejando el capullo adherido en el gablete

la pila de excrementos debajo

estalagmitas vertidas por el mar

ayer el joven piador miró

hacia fuera con el pico abierto

cerniéndose sobre la reja

como si estuviera a punto de ahogarse

en el aire se perdió

la zambullida el llanto

y después

una apertura de alas

Serpiente acuática

estira la cabeza fuera del agua, del mar

un submarino en una misión desconocida

tan delgado el cuello

que gira y vigila

un pequeño color como pintura

desconchada detrás

del collar se dirige a mí

mi profesora insistía en decir

la serpiente, era la madre

antes de que la Cristiandad la persiguiera

el granjero que la mató a golpes

en un patio de trilla con el cinturón

que se sacó de los pantalones

cómo balancea

el periscopio, manoteo a mi alrededor

me alejo nadando

es la madre, dice la razón

Regalos solemnes

algo de parte de las golondrinas

su veloz escritura en el cielo

de parte de los vencejos la caída

no necesitan pies

durmiendo y amando mientras vuelan

el agua porque está más allá de mí

mi trenza enlazada en bucles

una página vacía

una nota tuya manuscrita:

manzanas pan leche

A veces me parece

cuando estoy cansada

que está mi madre caminando por las


y ve

la cuchara de madera y su toalla de manos

mientras que ella, transparente e


Me seco las manos

E incluso la bolsa del pan

Con su monograma en punto de cruz

Se sacude

Afuera está lloviendo nieve

Stiftsgarten 11

qué hace el río

pregunta el niño

camina fluye

nunca se queda como tú

las piedras crean círculos que se expanden

escapan pero están hablando

los escuchas

están hablando suavemente

y tú estás saludando a los círculos

qué listo eres

un círculo transformándose

desde el mismo comienzo en adelante


sentir tus brazos

al despertar por la noche 

recordar que existes

podría también ser un ángel

o una madre

un recuerdo de algo

que pudiera no haber existido nunca

solo una huella dentro de mí

del primer deseo de los hombres

en el útero y en aquellas cuevas

en las que pintaban caballos bisontes mamuts

dejando sus manos brillantes

coloreadas para la eternidad

Übersetzungen von Àlvaro Alarcón

Neues Auftrittsformat:
Musikalische Lyriklesung mit Udo Rau als Sprecher und Moderator und Albrecht Boeckh improvisierend am Piano.

Lesung Horb