Übersetzungen
Englisch – Tschechisch – Portugiesisch – Italienisch – albanisch – plattdeutsch – dänisch – spanisch
The empty nest
early today the swallows flew off
leaving the pasted cocoon in the gable
the heap of droppings beneath
stalagmites dripped by the sea
yesterday the chirping young looked
out with open beaks
hanging over the railings
as if just about to sink
in the air missed
the dive the cry
and then
an opening of wings
Water snake
cranes her head out of the water, the sea
a U-boat with unknown mission
so thin the neck
that turns and keeps watch
a little colour like peeled paint behind the collar
she heads my way
my teacher insisted on saying
the snake, that’s the mother
before Christianity persecuted her
the farmer who struck her dead
on a threshing-floor with the belt
he took from his trousers
how he swings
the periscope, I thrash around
I swim away
it is the mother, says reason
Statue of Hermes on Källskär
he’s also in Stuttgart
but this Hermes here
wants to speed over the sea
faster than light
and the snakes of the island
he carries around his herald’s staff
we are alone on the island
speaking analogue with the animals
seeking insight and hermeneutics
for dreams, does he pluck them from the air?
he could prophesy with stones
we throw them into the surf
pile them up into towers
a plaything for the wind, as way signs
we were here once
but hermetically sealed for us is still
the – insert adjective – way to success
lightfooted with winged shoes
he lifts his leg boldly as if
he’s already away on that beam
We travel to a lonely island
The stones flinch though untouched
And the wind is not to be brought from his rage
He goes straight through us
The heather sighs at our step
It’s the dead they say here
We burn candles and the wood in the stove
We apologise with an exacting gaze
The spiders are marked with death’s heads
The snakes with yellow collars
The seagull is alert
The swallow chicks look down on us
We wash our hands in the cold sea
We bow to the wind
Grave gifts
something from the swallows
their quick script on the sky
from the swifts the falling
they need no feet
sleeping and loving in flight
water because it’s beyond me
an empty page
a note with your handwriting:
apples bread milk
It seems to me sometimes
when I am tired
that my mother is walking through the rooms
and sees
the wooden spoon and her hand towel
whereas she, transparent and
intangible
I dry my hands
And even the bread bag
With her cross-stich monogram
Is shaken out
Outside it’s raining snow
How a poem becomes
you lay in bed and think of nothing
then that nothing thinks of something
it won’t look into the snow alone
that stays white
i would fall through
up into the sky
which is also wet and white and who knows if
it’s really there
(this translation:Jeromy Macrae, Mount Pleasant)
Eva Christina Zeller
aus: „Stiftsgarten, Tübingen“
Klöpfer&Meyer Tübingen 2002
Hoelderlin was not in Tuebingen
he was not here
he had nothing to find here
he didn’t look out the window
he read no books
he left no traces
he didn’t remain behind
he didn’t sway across the street
he doffed no hat
he didn’t walk over the bridge
he lay his arm around nothing
he was not here
he lived not for love or money
he lived elsewhere
(C.M.Melchers)
Hölderlin never visited Tübingen?
He never came here
he had nothing to look for here
He didn’t peep out the windows
he didn’t read any books
he made no connections
he left no local legacy
He did not plod along these streets
he didn’t take his hat off
he never crossed the bridge
he never put his arm around anything
He never came here
he wouldn’t want to reside here
he lived someplace else
(A. Kudriavitsky)
the sea knows no sea
the sea knows no depths
no blue / knows not its waves
the sea is not proud not
gentle not bitter
tastes not the wind nor the spume
the sea sees no sun
no land no stones
the sea loves not the sky
nor the moon
the sea knows not the sea
(CMM)
The Sea knows no Sea
the sea knows no depth
no blueness it doesn’t know its waves
the sea isn’t proud or
gentle or bitter
it doesn’t taste the wind or the foam
the sea can’t see the sun
or a land or ruins
the sea doesn’t love the sky
or the moon
the sea doesn’t know itself
(AK)
Stiftsgarten
9
erste schritte auf der kreiselnden erde
der schwankende grund
du spürst ihn
noch ist balance
eine kunst und alles
muss gelernt sein gehen
auf schwankendem kahn auf dem fluss
den zweig in der hand auf mich zu
stolz dein geschenk vor dir her
der weidenzweig vom ölbaum am neckar
konnte noah sich heller freuen als die taube geflogen kam?
die sintflut ist überall staudämme tückisch
die ufer begradigt sie täuschen sich nur
ich höre die flut und ich sehe mein kind
einen zweig in der hand
9
first steps on the whirling earth
the wavering ground
you sense it
still balance there
an art and everything
must be learned this walking
on a swaying punt in the river
the branch in hand coming toward me
proud your gift going before you
the willow branch from the olive tree on the neckar
could noah be more joyous as the dove came flying in?
but the deluge is everywhere dams treacherous
the shore straightened and we are the deceived
i hear the flooding and i see my child
a branch in her hand
Stiftsgarten 11
was tut der neckar fragt das kind?
er geht er fließt er bleibt nicht
wie du
steine machen kreise breiten sich aus laufen weg
aber sie sprechen hörst du
weich sprechen sie
und du winkst
den kreisen nach
wie klug du bist
ein kreis verwandelt
von allem anfang an
11
what does the river do
the child asks
it walks it flows
it never remains like you
stones create circles which expand
run away but they are speaking
do you hear them
they are speaking tenderly
and you are waving to the circles
how clever you are
a circle transforming
from the very beginning onwards onwards
Aus: Liebe und andere Reisen“ Klöpfer&Meyer, Tübingen 2007
alltägliche fragen
dass wir alle aus dem wasser kommen
und wasser sind
und wieder wasser werden
oder nur darüber verstreut?
asche in dinkelbrot
letzter proviant?
dass wir staub sind
sternenstaub und daher kommen
und wieder werden wollen
verbrannt und ausgestreut aus einem heißluftballon
dass wir staub wischen
und selber sind?
sind teil des ganzen
warum hören wir dann das lied des kuckucks
und zählen mit ihm?
woher weiß er, der in fremden nestern wuchs
wer seine brüder sind?
mit wem er schnäbeln wird
alles staub, wasser, dna?
der kuckuck ruft
nach seinesgleichen
die er nicht kennt
also kehren wir doch nicht zurück
ins paradies
sind auf sehnsucht gepeilt
auf kuckucksruf
und länder der sterne
dorthin wo wir nicht sind
noch darüber wissen
ins offene all
everyday questions
that we all come from water
and are water
and will become water
or only scattered over it?
ashes in the grain of bread
the last provision
that we are dust
stardust and we come from there
and want to become that again
cremated and flung out from a hot-air balloon
that we wipe dust away
and are ourselves dust?
we are part of the whole
why do we hear then the song of the cuckoo
and count with him?
how does he know, he who was raised in foreign nests,
who his brothers are?
with whom will he mate
when we are all water, dust, d n a?
the cuckoo calls to its own
whom he doesn’t know
thus we do not return
to paradise
are pulled by desire
to the cuckoo’s call
and the countries of stars
to where we are not
nor know about
into that open
Translations by Carolyn Murphey Melchers
umarmung
nachts deine arme
spüren im erwachen
erinnere mich dass es dich gibt
könnte auch ein engel sein
oder eine mutter
eine erinnerung an etwas
was es vielleicht nie gab
nur der abdruck in mir
des ersten wunsches der menschen
im mutterleib und in den höhlen
als sie pferde wisente mammuts malten
ihre hände hinterließen bunt für alle zeiten
embrace
nights your arms
traces upon awakening
could have been an angel
or a mother
a memory of something
perhaps had never been
only in me the impression
of the first wish of all humans
in the mother’s womb and in the caves
as they painted horses bison mammoths
leaving their handprint
colors for all time (CMM)
embrace
at night your arms
feel something at the awakening hour
remind me that you are there
could also be an angel
or a mother
a memory of something
what might have never existed
only a memory print in me
the first wish of those who dwell
in the womb or in a cave
painting horses bisons mammoths
which makes their hands coloured for all time
(AK)
eva christina zeller: aus „mütter- 133 kurzgedichte“ edition ebersbach 2006
mutter
60
war ihr sargnagel
ging flöten als kind
nachbarschaftshilfe
und erste fluchten
die straßburgerstraße führte nach frankreich
blinde justitia
was ich heute einstecke
weibliche linie
ein horizont
61
achte meine erst jetzt
wo ich selbst
abbitte täglich
würde dir gerne einen roten teppich
ausrollen dem sonnenuntergang
konkurrenz
62
sehe dich jetzt auf alten fotos
gezeichnet vom tod
damals warst du unsterblich
sah dich nicht
nur deinen anspruch
und meine bedürftigkeit
würde gerne mit dir kaffeetrinken
mutter zu mutter
lachen über sorgen
stolz sein auf gras
63
am tisch der sehnsucht
saß ich bei dir
meine kinder
sitzen an meinem
noch lachen sie unbekümmert
noch schreiben sie nicht das wort
mutterseelenallein
Mother
60
was a nail in her coffin
cleared off as a child
neighbourhood help
and first refuge
the straßbourg road led to france
justice is blind
these days it is my lot
the female line
a horizon
61
only now do I respect mine
now that I myself
do penance daily
would love to roll out for you
a carpet so red it would challenge
the sunset.
62
I see you now in old photos
death in the lines of your face
back then you were immortal
I didn’t see you
only what you expected of me
and my inadequacy
would love to share a coffee with you
mother to mother
laugh over cares
be proud of growing grass
63
at the table of longing
I sat with you
my children sit at mine
as yet they laugh without a care
a word not yet part of their vocabulary:
mutterseelenallein (motherless, all alone)
Translations by Carolyn Murphey Melchers
Die Hitlerfrage Durham Library
Da war sie wieder, die erste Frage nach meiner Lesung in Durham,
England, am 13. Mai 2009 im Jahre des Herrn, wessen Herrn?
Die erste Frage lautet doch immer, warum schreiben Sie?
Die erste Frage lautete:
Hitler wrote poems too, do you know them?
Hitler hat auch Gedichte geschrieben, kennen Sie die?
Wie ein Stein im Wasser.
Hat sie Hitler gesagt? Hat sie 64 Jahre nach Ende des Krieges Hitler gesagt?
Ich sagte was von Aquarellfarben, Hitler malte mit Wasserfarben,
dass ich „Mein Kampf“ gelesen hätte,
nicht eben das Werk eines Dichters.
Aber die Hitlerfrage blieb im Kopf.
Die Frau war verschwunden, am Ende des Abends.
Aber hat Himmler nicht auch Gedichte geschrieben, Goebbels?
Theaterstücke. Alle schreiben Gedichte.
Jeder kann Gedichte schreiben. Der Dichter in uns schreibt Gedichte?
Oder ist es Hitler in uns, der Gedichte schreibt?
Hitler wrote poems too, do you know them?
Stell dir vor, er hätte einen Verlag gefunden dafür,
Goebbels für sein Theaterstück –
dann wäre alles anders gekommen,
die Welt wäre nur reicher
um eine paar Gedichte,
die niemand lesen will.
Hitler wrote poems too, do you know them?
Du musst eine Eisscholle in ihr berührt haben, sagt der Psychologe.
Mit dem Messer des Gedichts, sagt der Dichter.
Sie muss verrückt sein, sagt der Abgeklärte.
Sie muss betrunken gewesen sein oder nicht sehr helle im Kopf, sagen die
Alltagstauglichen.
Sie hat ihren Vater oder Bruder an diesen Dichter verloren, sagen die Interpreten.
Sie hat selbst Gedichte geschrieben und würde auch gerne da vorne stehen,
sagen die therapierten Narzissten.
Warum schreiben Sie? Diese Frage ist mir doch lieber.
Weil Hitler auch Gedichte geschrieben hat.
The ‘Hitler’ Question Durham Library
There it is again the first question after my reading in Durham,
England, May 13, 2009, in the year of our Lord, whose Lord?
The first question is always ’why do you write?’
This first question was
‘Hitler wrote poems, do you know them?’
Hitler also wrote poems, are you familiar with them?
Like a stone in water.
Did she say Hitler? Did she say, 64 years after the end of the war, Hitler?
I said something about aquarelle colors, Hitler painted with watercolors,
that I had read ‘Mein Kampf’,
not exactly the work of a poet.
But the Hitler question weighed on me.
The woman had disappeared by the end of the evening.
But hadn’t Himmler also written poetry, Goebbels?
Drama. They all write poetry.
Anyone can write poetry. Is it the poet in us who writes poetry?
Or is it the Hitler in us who writes poetry?
‘Hitler wrote poems, too, do you know them?’
Imagine he would have found a publisher for them,
Goebbels for his theater pieces
then everything would have come differently,
the world would have been richer
by a few poems
that no one would have read
‘Hitler wrote poems, too, do you know them?’
You must have touched a sheet of ice the psychologist says.
With the knife of the poem says the poet.
She must be mad say the worldly-wise.
She must have been drunk or no longer very clear in the head say those
professionals for the everyday.
She lost her father or her brother to this poet say the interpreters.
She wrote poems herself and would also like to stand up there say the
narcissists after therapy.
Why do you write? I would have preferred that question.
Because Hitler also wrote poetry.
die erinnerung ist ein geisterfahrer
der fährt dir im dunkeln entgegen
er sieht dich nicht
du siehst nur ein licht
das dich blendet
umrisse schwimmen davon
vielleicht bist du der geisterfahrer
den du nicht erkennst
(unveröffentlicht)
Memory is a Ghost Rider
who drives towards you in the dark
he doesn’t see you
you only see the light
that blinds you
the outlines vanish
maybe you’re the ghost rider
that you just don’t recognise
(AK)
Aus: Die Erfindung deiner Anwesenheit
the invention/fiction of your presence
Klöpfer&Meyer Tübingen 2012
christophorus, vision
in the fifteenth century already
walking the water in this picture
a child on his shoulders
see him down there daily by the neckar
walking in the water
and the embankment?
how will he get back up?
the steps by the wastewater works
thats a ways
for days he’s been walking
in that brilliant coat
the staff slightly bent holding the tension
and the child we all carry
rides long on his shoulders
i see how he smiles under that small weight
as large as his coat in the water so heavy so red
he carries and jabs and the alb hard to see
and the cars roar past on B27
as though he were not there (CMM)
images only
the body under the sheet
is getting smaller
the hand lighter
everything receding
concealing the objects
beginning to speak
glasses orphaned
shoes suddenly ownerless
even the blackbird outside the window
is singing compellingly
only the chincloth
making an effort
the voices too loud
as if he hears them
even the ribcage
could be moving
ays the eye
yearning to be deceived
(CMM)
Everything’s just Pictures
the body under the sheet
as it’s shrinking
the hand gets lighter
as it retreats from everything
hides the objects
as they begin to speak
the orphaned spectacles
the shoes abandoned suddenly
even the blackbird outside the window
sings urgent songs
only the chin cloth
speaks of working
the voices too loud
as if he could hear
even the chest
could still move
that’s what our eyes say
they want to be deceived
(AK)
35
only death is immortal
life’s neighbor
with language in the accusative:
aggrieved until death
could be a limit
or a goal
„there is no straighter path than to death
one can find it with blind eyes“
the queens’ empire of images
beyond
42
since you left
i love the imperfect
the quick of your fingers
even thinner in the coffin
like the veins of magnolia leaves
their chalices
such celebration of beauty
a few days only
in the rain of leaves under the magnolia
white ships are raining
i love the imperfect
your checkered nylon shirt
in the small mesh net
of memory
44
as your shoes wanted to keep going
you didn’t take them with you
in the coffin that isn’t common practice
into the bin at the clinic
relinquished life
the shirts to the men’s dormitory
for a second life
on the street
84
perhaps it is not about you
since you are no longer
but the impression in me
you left behind
like the hands of the first humans
who touched walls as if wanting out
as if calling us
with the red movement lines of their horses
98
i bundled newspapers together
today with gray package string
breaking strength up to 31 kilos
a ball of twine without label or name
that looped around your beautiful big toe
that stuck out with a slip of paper and your name
under the shroud as though it wouldn’t decay
the string of hemp or jute decomposing
how grateful i am to the string that encircled you
holding you while you are on your way
down ever down
go
into something other
perhaps with language
with this camel
that can suffer the thirst
(CMM)
translation by Carolyn Murphey Melchers, (CMM)
AK = all poems translated by Anatoly Kudriavitsky (AK) are printed in:
Anatoly Kudriavitsky: Coloured Handprints, 20 German-Language Poets, Dedalus Press, Dublin 2015
CMM = Carolyn Murphey Melchers
most of the poems translated by CMM
are published in „30 Jahre Literaturaustausch Durham-Tübingen, Kulturamt Tübingen 2017“
Übersetzungen aus dem Tschechischen
mit freundlicher Genehmigung des Übersetzers Radim Herout
Eva Christina Zeller :
přeložil Radim Herout
ze sbírky Láska a jiné cesty
objetí
tvoje ruce v noci
cítit při probouzení
vzpomínám si, že jsi
mohl by to být i anděl
nebo matka
vzpomínka na něco
co možná nikdy nebylo
jen otisk ve mně
prvního člověka přání
v mateřském lůně a v jeskyních
když malovali koně zubry mamuty
zanechali své ruce
pestré navždy
dobývání
oko s čočkou bylo vynalezeno už nejmíň sedmkrát
ryby dobyly zem nejmíň třikrát
zas a znovu a nezávisle na sobě
jak často dobývám já tebe?
zas a znovu nezávislá
přicházím přece z moře
zas a znovu a naše geny
sdílíme s jepicemi
jsem s ní víc spřízněná než s tvým okem
a jeho hlubinami které mi cizí
a přece tak blízké a vábivé?
louka, na kterou odvážně skočím přes studnu
oko slibuje němě
o čem sním v obrazech o chlebu
který upečen o jablkách která zralá
o peřinách které vzlétnou lehké jak pírko
bílé a všechno přikryjí
hledání
jsme přeživší
potomci narození v provizorních komorách
touha je naší mateřštinou
ohledáváme svět po slovech
na základním tónu
samotincí
hledáme kotvy
které nás uchovají
kontejnery na mořském dně
s břitvami zubními kartáčky
lesknoucí se bezpečnostní fólií
hledáme bohyně
v údolí mrtvých
zákeřně zavražděné svými bratry
hledáme někoho kdo to seřídí
v nekonečném vesmíru
(musí přece být někdo takový
pro koho soucit není jen lidský)
kdyby byly
pak bychom mohli mluvit pravdu
a konečně bychom našli slova
která hledáme
bezpečnostní lana
pro křest na rovníku
ale slova jsou lidská
nesrozumitelná jako mantry
leží skryta
kdyby byla naší mateřštinou inuitština
byla by temnota možná
mnohohlasá a písní
každodenní otázky
že všichni z vody pocházíme
a vodou jsme
a vodou se znovu staneme
nebo jen nad ní rozptýleni?
popel ve špaldovém chlebu
poslední proviant?
že prach jsme
hvězdný prach a z něj pocházíme
a znovu se jím chceme stát
spáleni a roztroušeni z horkovzdušného balónu
že prach stíráme
a sami jsme?
jsme částí celku
proč potom posloucháme zpěv kukačky
a počítáme s ní?
odkud ona, která vyrůstala v cizích hnízdech, ví
kdo jsou její sestry?
s kým se bude pusinkovat
všechno jen prach, voda, DNA?
kukačka volá
sobě rovné
které nezná
takže se přece jen nevrátíme zpět
do ráje
jsme zaměřeni na vášeň
na volání kukačky
a země hvězd
tam kde nejsme
ani o něm nevíme
do otevřeného vesmíru
pozdní léto v käsmu 3
s bludnými kameny se nesmí hýbat
před bouřkově sivým mořem
daruje aarne vonící jablka
moře hraje tuláckou fantazii
na křídle ruského skladatele
který tu ztroskotal před dávnými časy
s bludnými kameny se nesmí hýbat
čekáme na lodě jako vdovy
na kapitána jejich srdce
ten hraje schuberta a nevidí moře které tiše bafá
za ním na obraze který aarne maluje každý den
před jeho oknem pořád to stejné moře
které není nikdy stejné čekám na svého kapitána tam venku
před dávnou dobou odjel v jiném životě
z času a bludné kameny říkají:
nesmí se s tím hýbat
ze sbírky Seminářská zahrada, Tübingen
Seminářská zahrada, Tübingen
9
první kroky na otáčející se zemi
vratká půda
cítíš ji
rovnováha je ještě
umění a všechno
je třeba se naučit chůze
na kývající se loďce na řece
v ruce větev na mě příliš
pyšný tvůj dárek před tebou
větev vrby z olivovníku na neckaru
mohl se noe více radovat když přiletěla holubice?
potopa je všude hráze záludné
břehy narovnány jen se mýlí
slyším potopu a vidím své dítě
v ruce větev
15
strom nade mnou se svými letními jablky
mě trpí
jak pěkně se na mě dívá
jsi hodný ptá se moje dítě?
nejsi zlý říká
strom je
daruje jablka stín útěchu
rozhovory s ptáky
všechno co potřebuju
neckar a jeho ryby
ani hodný ani zlý
hrob
tak zelený a pokojný
jsem tak volný říká neckar nemůže mluvit
Hölderlin nebyl v Tübingen
Nebyl tady
neměl tu co pohledávat
Nedíval se z okna
nečetl knihy
nic za sebou netáhl
nezůstal
Nepotácel se ulicemi
netáhl klobouk
nechodil přes most
nic tu neobjímal
Nebyl tady
nežil za žádnou cenu
žil někde jinde
ze sbírky Matky. 133 krátkých básní
Matky
31
náchylné k projekci
kutí pilně
všechno odkládají
začínají od začátku
každý den sisyfos
byl žena
36
krkavčí matka je dobrá matka
dosti dobrá
o kukaččí samičce nikdo nemluví
německý jazyk nikdy
nestudoval ornitologii
74
jsou evaluovány
polykají prášky zabraňující ovulaci
tomu se říká evoluce
89
na matkách a hmoždinkách
zbohatnul továrník
matky jsou často chudé
neumějí se dobře prodat
pro imageové kampaně nevhodné
nad studnou na mém předměstí stálo:
ctěte matky zdroj života
pod tím: voda není pitná
matka
60
byl hřebíkem do její rakve
jako dítě zmizel
sousedská výpomoc
a první kleli
štrasburská ulice vedla do francie
slepá spravedlnost
co dnes zasouvám
ženská linie
horizont
61
pozor moje teprve teď
kde já sama
denně odprošuju
ráda bych ti rozvinula
červený koberec západu slunce
jako konkurenci
64
vždycky jsem chtěla daleko pryč
nikdy nežít jako ty
tvoje řeč lásky
maminčiny buchty
já peču jen malé housky
může člověk žít ze slov?
ale paralelní linie
horizontu se krájí ve vše-
dnosti
Vidění svatého Kryštofa
už v 15. stol. chodil přes vodu
na tomto obraze
dítě na ramenou
vídávám ho denně na neckaru tam dole
chodí přes vodu
a hráz?
jak se dostane zas nahoru?
schody u čističky
to je ještě daleko
už mnoho dní chodí
v tom zářivém kabátě
s holí lehce zahnutou tak udržuje napětí
a to dítě které v sobě ještě všichni nosíme
dovádí dál na jeho ramenou
vidím jak se usmívá pod tou malou vahou
stejnou jako jeho kabát ve vodě tak těžký
a tak rudý
zatímco nese a zapichuje hůlku a louku je sotva vidět
a auta sviští po B27
jako kdyby nebyl
5
na konci je to země
naloží ti ruku
květinami a stuhami
k tomu bednu
abys neutekl
do nebe do modře
dolů
ven do zeleně
v bedně
tam ležíš stísněně
a sám
kde je truhla pro dva
po dvoulůžku
a těch pohledech
hovorech každý den
až do konce
svatba v černém
a květiny
ty trousí za tebou
až do jámy
ukládá ti země
ruku
12
bratře čase
ukládáš můj život zrána
shrabáváš moje vzpomínky
dáváš mi hněv a med
dláždíš moji cestu svahem
přede mnou a za mnou
uzavíráš mě do svého srdce
úplně chladně milosrdný bratře
pokládáš mi k nohám
padám před tebou na kolena
pusť mě ven
láska a jiné cesty
labyrint ve kterém motýli
neznají poslední cestu
dívají se na tebe okřídlenými oky
tak se na tebe dívá pobřeží:
malá asie nahá a hrubá
slunéčka na moři
tak má oči
a chtěl by mluvit?
doufám přece že bych mohl číst
svět jako tuhle lásku
bezmístní jako čas
v labyrintu
Eva Christina Zeller: do práce
přeložil Radim Herout
práce? od té doby, co jsem pobrala rozum, život není žádný peříčko, to vám povídám, moje první místo bylo to nejlepší, vozila jsem věnce do pohřebního ústavu, navěšené kolem krku, na kole. mluvila jsem s mrtvými, květinami, ulicemi. všecky ulice jsem znala z mapy, všecko, co vím, vím právě z ní. mrtví byli malí na bílých polštářích, s krajkami jako při křtu, někdy se mi jejich obličej zjevil už ve dveřích, rozpustil se a vznášel se v místnosti nebo na dlouho zmizel, stáhl se na dno bedny nebo se schoval do tíživě vonících zimostrázů.
tour de france začíná, říkala jsem vždycky u vchodu, aby se nebožtíci nepolekali, tady máte svůj vavřínový věnec, vyhráli jste a někdy se někdo usmál, ale většina jich vždycky chladně mlčela, můj věnec jim byl ukradený, položila jsem ho vždycky na schody do místnosti, kde se vystavovali mrtví. prostě moc pozdě, vavřínové věnce pro vítěze musí člověk dostávat zaživa.
takže na kole na hřbitov, věnec okolo krku, té práci se říkalo floristka, mrtví byli všichni staří na bílých polštářích, jako v dečce, a proč je kojenec v dečce najednou tak starý, zeptalo se dvanáctileté dítě, které najednou už nebylo dítětem?
práce? pak jsem chtěla prodávat svoje tělo, to vám nevykládám ráda, protože jsem si myslela, že zatímco chlapy strkají marku do otvoru, aby se podívali, já budu moct psát, vždycky jsem chtěla psát, ale provozovatelé té peepshow mi řekli, že si s sebou do kabiny nemůžu vzít ani blok ani tužku, že to prej není sexy, psát básně není sexy, a pak jsem zas brzo seděla na čerstvém vzduchu.
dál jsem psala texty o metodách proslinění pro jedno muzeum piva, a pak jsem dělala interview s lidmi, o tom, co je pro ně opravdu důležité, změní se, když jim pod nosem držíš mikrofon, mnohdy vyprávějí, jako kdybys je zastihnul na smrtelné posteli, ale redaktor mi řekl, že tyhle existenciální řeči nemůže prej vysílat, to člověka deptá. kam se poděla lehkost?
můj nejlepší džob byl ten první, mrtví si nikdy nestěžovali, pak jsem psala milostné dopisy pro jednoho moc tlustýho pána, kterýmu se potily ruce a kterej by rád našel přítelkyni, ženský se vždycky zamilovaly do jeho milostných dopisů, ale když ho pak viděly, nemohl jim podat ruku, a tak jsem byla zas bez práce.
pak jsem chtěla stát modelem, ostatní kreslili moje břicho, tenkrát jsem ještě břicho neměla, ale obrázky, které vznikly, nebyly pěkné, měla jsem moc tlustý nohy, myslela jsem, že by mě mohli trošku vylepšit, a tak jsem toho zas nechala, takže jsem přece jen musela psát básně, přitom moh bejt člověk nahej a mít hubený nohy, měla jsem všecko pod kontrolou, jenže ty básně se vždycky daly dohromady s hudbou, a pak zanotovaly svoji vlastní píseň, kdybych si tím vydělávala, bylo by to skoro ve spánku.
moji staří mrtví v dečkách mi říkali, že mi to může bejt jedno, že než oni vstanou z mrtvých, budu si moct taky vydělávat peníze prací. dneska mimochodem už děti k mrtvým nesmějí, je na to zákon, mohli by se pak z nich stát básníci a těch už je v našem malém městě beztak až moc.
volal mi nějakej chlap, že je spisovatel a já že mám, musím přečíst a lektorovat jeho román. setkali jsme se v kavárně. vypadal úplně normálně, tak jak spisovatelé někdy vypadají, nenápadně, s pěšinkou, chudý, a aktovka po dědečkovi. pozval mě k sobě domů, rukopis je prý moc rozsáhlý, do kavárny by ho vzít nemohl. v předsíni měl velký ribstol, pod ním ležela druhá aktovka z vepřovice a z ní nevytáhl papíry, ne, vytáhl provázky. pořádné, dlouhé, pevné provázky. jeho román je prý zcela nový, interaktivní román a moje role prý spočívá v tom, abych ho k ribstolu přivázala, jako Ježíše, s roztaženýma rukama. vysvlíknul se a já jsem mu musela uvázat bederní pokrývku z kuchyňské utěrky s modro-bílými pruhy. nevím, proč jsem to udělala, ale už jsem byla součástí jeho románu, už jsem začala číst a nemohla jsem přestat. provázky byly pro moje ruce nejdřív příliš tuhé, ale časem jsem získala cvik. teď tu visel, jako utrpení Kristovo, moderní mučedník, nebo ne? najednou se jeho úd vztyčil a on promluvil. mluvil jak o život, byl úplně nahý. bylo mi ho líto, ale nechtěla jsem si špinit ruce, chtěla jsem jen rychle pryč. seběhla jsem po schodech, křičel za mnou, že mám rozvázat ty provázky, ještě na ulici jsem ho slyšela křičet, znělo to žalostně a já se skutečně vrátila, pomalu, a rozvázala jsem ho. on už připravil bílou obálku s penězi, kterou jsem tam nechala ležet. za co si člověk může vzít peníze? a
co je práce? to je, jako by se tě někdo zeptal, co je život, už dýchání je přece práce a když se nad tím člověk zamyslí, tak napsat o tom báseň je menší práce než ten život žít, což je přece hodně práce, protože životu se nedá uniknout, ale psaní je únik, z času a do věčnosti, obětí, Abrahám a tak, a mrtví v dečkách se smějou a radujou se ze závodnice na tour de france, která jim přiváží věnec, jejich první vavřínový věnec v životě, zvládli to, mají to za sebou, slyším je se smát, věčná loviště, tam lítají pečený holuby do huby, ale kdo by chtěl jíst holuby z tübingenské Platanové aleje, a ještě k tomu pečené? to radši zůstanu na živu a budu hledat práci, bohatýho muže, kterýmu se potěj ruce, a může bejt i tlustej a budu mu psát i milostný dopisy, stačí jen, když se přihlásí.
vždycky jsem penězům říkala, že mají přijít ke mně, je to jako lítání ve snu, jen se člověk nesmí probudit, pak se zřítí, vyprávím vám to teď, nebdím, sním tenhle život, začala jsem to dělat před dlouhým časem a jde mi to, ve snu jezdím mnohem bezpečněji autem, kdybych bděla, už bych se dávno zabila, ale staří kojenci v dečkách říkají, že ještě čekají na vavřínové věnce a na věnce se slunečnicemi, ale hřbitovní zahrady stojí na astrách a chryzantémách. slunečnice by byly moc krásné a držely by mrtvé při životě, je něco krásnějšího než slunečnice? a pak použijou znovu svoje smradlavý astry a špinavě bílý pavouky a nacpou všecko do těch zelených, vlhkých plastových houbiček, které jsou studené jako ruce mrtvých.
nemám práci. hledám ji, ve snu za ní běhám jako pes, který chce vyčenichat dávno snědený párek, ve snu je práce už i chůze, protože pořád jdete proti větru nebo zdi, vzbudit se je práce, protože nevíte, kde jste, ve kterém životě a co by si tu člověk měl počít. rozvážet věnce a dávat žebrákům peníze do ruky, peníze, které padají z nebe do košile, která je moc krátká a uprostřed sněhu. stejně jako padají hvězdy, tak by to mělo být i s penězi, měly by prostě padat z nebe, aby o nich už lidi nemluvili, to pak ráda nechám někoho podívat se pod košili, jakápak lakota, tam nahoře padají z nebe hvězdy a dole se vočumuje. takže vy mrtvoly v dečkách, donesu vám věnec pro vítěze a zlato, které padá z nebe, aby to s váma nepraštilo.
ten rozdíl mezi mít a být: ti, kteří mají práci, už většinou pracovat nemusejí, a ti, kteří hodně pracujou, většinou žádnou práci nemají. práce se vyhýbá penězům, pokud tedy mluvíme o té práci, která má život udělat krásným, ale vlastně chce jen život opustit, neboť psaní jak známo není život a život je často namáhavý, ale týhle práce, žít sama se sebou, mě ještě nikdo nezbavil, nedávno jsem si dala inzerát, kdo chce se mnou žít, ne, kdo chce za mě žít, ne, kdo mi chce trochu ulehčit od toho muset žít, ale nikdo se neozval, nikdo.
pracovní agentura řekla, že tahle já a. s., to je něco pro lidi, kteří umějí říct já a mají se rádi, v literatuře se já vůbec říkat nemá, hodně pochybný, tohle já, lyrické já, nedávno řekla jedna shooting star, anglicky to musí bejt, shooting star na lyrickém nebi řekla, že chce lyrické já odstranit, neřekla, že chce odstranit svoje vlastní já, to chci jen já, nabídli mi a. s. já, ale já řekla, už moje máma říkala a moje švagrová a můj bratr a můj přítel a všichni říkali, dítě, tvoje ego je moc veliký, říkali, takže žádná a. s. já, co by tomu řekla moje máma, jí bylo trapně, když bylo moje jméno v novinách, žena nemá žádný já nebo jen skrytý, ale přece žádný já v novinách, takže moje já má být malé, srdce je malé, já je malé a čisté a žádná a. s., co to znamená
akciová společnost, akční skupina, pracovní sdružení? já je někdo jiný, to už věděla, ach, však víte, já je trapné, říkává moje máma, ty jsi trapná, říká moje dcera, nejlíp kdyby nebyly žádný osobní zájmena. pracuju bez osobních zájmen, bez peněz, bez já, úplně nahá.
ti, kdo mi nabídli a. s. já, říkali, že mám nechat pracovat svoje já, to přece dělám vždycky, řekla jsem, ale nikdo mi za to nechce dát peníze, ale ano, my vaše agentura, řekli, pak jsem řekla, otevřu si obchod s básněma, milostnejma dopisama a pohřebníma proslovama, ale oni řekli, že ve městě, jako je Tübingen, to nejde, radši sekáč s oblečením, já řekla, dobře sekáč s textama, napsala jsem text, který už zaručeně přede mnou někdo napsal, ale to se jim taky pak moc nezdálo, příliš já, řekli, taky není dobrý. takže víte, co ode mě chtěla? peníze chtěla, říkala, když neuděláte to, co vám navrhujeme, to s tím já, tak bych jim musela vyplatit zpátky peníze, který vůbec nemám.
na to, abych mohla stát modelem, byly moje nohy moc tlustý a já přece jen chtěla tuhle krásu, abych trochu vyšla z toho já, lusk a lítat jako ve snu, a v kráse, máte to taky tak? a pak přijde ten smutek světa, který začíná nad kopřivami, říká günther eich, jehož texty bych rozhodně prodávala v sekáči, jako chleba, second hand pekařství je ostatně nejlepší obchod v tomhle městě, takže, smutek světa začíná nad kopřivami, už jste někdy viděli pole s kopřivama? leží nad ním takový prach nebo pavučiny, to se může člověk toho smutku úplně dotknout, kdyby člověk neměl strach z bolesti, máte, myslela jsem si přece, takže, jsem nahá a jen na jevišti si přes sebe přetáhnu svou košili, abych zachytávala hvězdy, a pak se můžete podívat i pod ni, ale jen pokud prší peníze. a na peepshow píšu básně o tomhle pohledu na existenciální nahotu a v a. s. já prodávám recyklované texty o kopřivách a smutku světa a nezapomeňte, když pracuju, jsem nahá, jako mrtvoly v dečkách, ty jsou pod svejma rubášema taky nahý a vy taky, vím to, pracujte na tom. na všem se dá pracovat, na práci, nahotě, smutku, lásce, především na lásce, ta potřebuje hodně práce stejně jako můj koberec a kuchyň a záchod a svědomí, ach přestaňte, do práce!
Aus: Liebe und andere Reisen“ Klöpfer&Meyer, Tübingen 2007
Tradução de Maria Teresa Dias Furtado
se a tua vida fosse limitada (wenn dein leben begrenzt wäre)
nela continuamos imersos, mas
se tivesse um fim, que farias?
abraçavas os teus filhos e aqueles que amas?
davas de comer aos gatos e deitavas também comida aos pássaros?
preparavas uma sopa de lentilhas?
fixavas o sol?
não ouves o pão gritar tira-me daqui?
e também as maçãs querem ser colhidas
põe o teu edredão à janela a apanhar o frio da noite
para que aprenda a sentir
o bem que te fez
Mütter
MÃES
133 poemas breves
Eva Christina Zeller
Tradução e Introdução
Maria Teresa Dias Furtado
Introdução
Eva Christina Zeller já é conhecida dos leitores portugueses: dela existe em língua portuguesa a colectânea de poesia Sigo a Água que veio a lume em Dezembro de 1996 (Relógio D’Água Editores), aquando da sua participação no Painel de Poetas integrado no Colóquio Interdisciplinar e Internacional Rilke que teve lugar na Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa.
O actual ciclo de 133 poema breves dedicados às mães e às filhas constitui, pela negativa, uma exaltação da figura da mãe e da sua importância na educação, assim como do seu papel numa sociedade laboral que lhe é adversa.
O motor destes poemas em prosa são as contingências quotidianas a que as mães de hoje estão sujeitas, numa época em que os valores da família estão em crise. A visão das mães é também retrospectiva, uma vez que uma mãe actual recorda a sua experiência de filha de outrora, concluindo que então não reconheceu devidamente a importância fundamental do papel da mãe, apesar das suas naturais limitações. Essa filha é agora mãe, mãe-escritora que fala a partir da vida real partilhada por inúmeras mães em luta heróica pelo desempenho cabal das suas múltiplas funções em várias frentes: familiar, doméstica, profissional, social.
Eva Christina Zeller, numa autêntica filigrana de linguagem, cruzando vários sentidos na mesma palavra ou expressão, utilizando sempre minúsculas, apresenta todas essas situações de maneira directa e sem eufemismos. A brevidade de cada poema confere-lhe um carácter mais incisivo e penetrante. Com uma precisão quase de dicionário, vai explorando semanticamente as palavras compostas a partir da palavra mãe, processo que nem sempre se pode manter na tradução. Se „perlmutter“ (42) se mantém como „madrepérola“, já „mutterkuchen“(64) se perde completamente na tradução „placenta“. É esse o jogo de ganhos e de perdas na aventura da tradução.
O papel das mães surge, assim, como sombra que nenhuma luz ilumina, passando inadvertido, como se tudo fosse óbvio e „suficientemente bom“, nunca „excelente“. No entanto, nada impede ou diminui a ternura, o cuidado, a luta denodada, a auto-superação, o esforço extraordinário, num ambiente de escassez de vária ordem. Como se pode ler no poema 132
leoa e telhado
céu e colina
casa da alma pequeno jardim
do paraíso
a mãe leoa tem de ser abrigo para o recém-nascido, tudo tem de ser para ele que, no entanto, é também o céu para a mãe, um pouco de paraíso.
O projecto de estudo e tradução deste livro enquadra-se num seminário do Curso de Especialização em Tradução da Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa que decorreu no segundo semestre do ano lectivo 2006/2007, com a participação empenhada, entusiástica e competente de: Ana Telha da Silva, Maria Teresa Ribeiro da Silva, Miriam Agostinho e Ricardo Henriques Ribeiro, alunos do Curso, e das estudantes Erasmus Cláudia Lorek (Colónia) e Aleksandra Nikolic (Viena). A tradução que ora publicamos integra as versões individuais apresentadas na aula que constituíram, nalguns casos, autênticos achados. Também pudemos contar com a colaboração da Autora, sempre disponível para esclarecer momentos mais difíceis do trabalho.
Lisboa, 2007-09-05
Maria Teresa Dias Furtado
Sobre a Autora
Eva Christina Zeller nasceu em 1960 em Ulm. Estudou Filosofia, Germanística, Teatro e Retórica em Berlim e Tübingen.
Há muitos anos exerce as actividades de Jornalista e Autora na estação de rádio alemã SWR2 Cultura. Publicou vários livros de Poesia e alguma Prosa em Antologias e recebeu várias bolsas, entre elas bolsas da Academia Schloβ Solitude e da Kunststiftung Baden-Württemberg. Pelo seu livro de poesia Folg ich dem Wasser (Sigo a Água) foi-lhe atribuído o Prémio Thaddäus-Troll. Por último veio a lume na editora de Tübingen Klöpfer und Meyer a colectânea de poemas Stiftsgarten Tübingen 2002, Liebe und andere Reisen 2007. Eva Christina Zeller vive com as suas duas filhas em Tübigen.
MÃES
133 Poemas Breves
Eva Christina Zeller
Berlim, edition ebersbach, 2006
para ingeborg, marie e clara,
às mães e às filhas
1
há mulheres
homens
serão as mães de outra espécie?
eva só foi mãe
depois de expulsa
do paraíso
2
puro-sangue contra meio tempo
dependentes contra independentes
autoritárias contra lassas
umas com marido e outras sem
quando fui mãe
pela primeira vez passei a fazer parte disso
do terceiro grupo de pessoas
3
na poesia um tema
para adulações
na prosa
denúncias
entre ambas o mundo inteiro:
quoti-diano
4
cedo ouvi com dores
darás á luz
apenas um deus masculino
o podia estabelecer:
história calada
tabu ou dolorosamente
em pedra esculpida
pietà
5
mães
nos tornamos instantaneamente
por acaso involuntariamente
de forma planeada levadas pelas hormonas ou
in vitro
sempre em transformação:
tudo
6
por que razão ninguém descreveu
o que é uma dor de parto?
pensou ela durante as dores de parto
as bibliotecas sobre o assunto
sucumbiriam como atlântida
ela queria dizê-lo a todos
ninguém quis ouvir
como o abismo se abria
7
nunca esteve tão só
como neste caminho
queria meter-se à força na tomada
fugir para fora atravessando a janela
tinha de com-padecer-se
do caminho tomado pela criança
a dura escola da empatia
8
após o parto
nadou para longe no mar
queria abraçar o mundo mas
a vida agora está suspensa por um fio dourado
nunca mais despreocupadamente
nadar para longe tem de se manter
resguardada para a criação
9
depois do grito o pai
recebeu a criança
como se a tivesse dado à luz
casou com ela e divorciou-se
da mãe que passou a ama
amor de pai movido pela inveja
10
as crianças engordaram
ela emagreceu
sacrificou-se no altar:
viverás melhor
11
criança doente cansada arrasto-me
como baldes de água e sacos molhados
atravessando o dia
falo simultaneamente todas
as línguas do mundo
com eco no cérebro e nas células
tão fechada em todas as direcções dispersa maluca
invento uma viagem ao centro da terra
apenas aí ainda pode estar o meu
12
sou tantas quantas crianças
há em mim desempenhar todos os papéis
para este onemothershow
à luz ofuscante do permanente estar à prova
ninguém aplaude
13
tu não és a minha mamã
diz a minha querida quando ralho
tu és a minha madrasta
com botas de sete léguas
dou às botas afastando-me
e rio à maneira dos contos populares
14
mamã que grita
inventa máquina humana
que todos os dias canta:
bom-dia minha linda
que bem!
15
a sensação
quando as crianças entram intempestivamente
para vir buscar qualquer coisa
e volta a sair a tempestade
quando em casa no lugar certo
fazem coisas importantes com anjos ou índios
inteiramente aí o mundo um lugar redondo tão grande
16
podem declarar-me
condescendente como nuvens
vai buscar o céu
com um pouco de azul faz umas calças
um top de barriga à mostra
segundo a próxima moda
rir dos limites
mãepaiirmã numsó
troco pedagogia
pelo ronronar dos gatos
e portas abertas
17
a criança vomitou
mudo camas
fico sem forças
acidez nas minhas mãos ásperas
cheiro da vida interior
lavar transformar capitular
querer lamentar-se e acto forçado:
consolar
18
discos de vinil riscados
na era dos cds:
repetem sempre a mesma coisa:
lavar, vestir, lavar os dentes,
arrumar, fazer exercícios
até dormir
19
ao meio-dia transborda o mundo
para dentro de casa voam mochilas
notas más arrelias
para a mãe junto ao
balde do lixo campeã mundial
em separar tirar
cuidados
20
multitasking como césar
entre cinco brincadeiras ou trabalhos
ainda a sonhar
tudo resolve
como no sono
21
trazemos esse direito à nossa frente
dentro de nós por onde vamos
o lugar desejado
que nos parecia situar-se na infância
que não podemos
alcançar nem banir
corremos no seu encalço
sobre a órbita da
terra-mãe
sempre atrás das saias
não as alcançamos:
maternidade
22
ela era a mãe
que sempre desejara
que conhecera só um pouco
pelo desejo de tudo fazer melhor
da melhor forma
inteiramente mãediaenoite
clarear anoitecer
quase não teria conseguido respirar
23
fazer tudo tão bem
era uma acusação:
também precisaria disso
não conseguia perseverar
em tornar o mundo perfeito
ele continuava a ser um ovo
24
para as minhas filhas: evidente
a minha era para mim: evidente
são espezinhadas e:
deixam sempre a desejar
25
cedo aprendeu elas não valem nada
apenas se matam a trabalhar limpam o chão
os homens lêem o jornal
falam de cima com importância
ela podia lá chegar
se espezinhasse as mães
26
o baloiço ao vento
as framboesas colhidas
a bicicleta atirada ao chão
as crianças saíram para o mundo:
mas ai da mãe que não está em casa
27
as crianças
com o pai
ela arruma
coloca os sapatos aos pares
para que alguma coisa fique unida
28
mesmo sem crianças
as crianças ficam
tentáculos agarram o vazio
procuram no quarto
o eco
à noite a porta fica encostada
para que ela as oiça
29
quem é ela sem elas?
livre lembrar reflectir
deitar-se na banheira
escorregar
na patinha de borracha
30
pouco antes
de voltarem
a mulher independente
alegra-se
acalma-se
um sorriso
não para o ex
31
ansiosa por projectos
acompanhar activamente
tudo deixar de lado
recomeçar de novo
todos os dias sísifo
era uma mulher
32
exige-se tanto dela
ela é culpada de tudo
e apenas um ser humano
suficientemente bom
33
como se ela fosse uma cria de cuco
procurou mães no mundo
cantou para sobreviver
como mãe tal deixou
reconciliada
cantou para a própria ninhada
34
instinto materno
graça materna
estamos sempre
num horizonte
a vertical
mãe de deus?
35
mãe sem coração
mãe ausente
mãe de carreira
mãe assassina medeia
a mamã é a melhor
nunca foi ainda
36
a mãe desnaturada é uma boa mãe
suficientemente boa
da fêmea do cuco ninguém fala
a língua alemã nunca
estudou ornitologia
37
mãe alemã
mito da mãe
mãe da cruz condecorativa da mãe
mãe sangue e solo
a-mãe-alemã-e-a-mãe-do-primeiro-filho
cujos filhos nos quartos remotos
das grandes casas
ainda hoje gritam
em silêncio audíveis
até à sétima geração
38
não há sangue sem solo
na língua alemã
colocam pensos
aplicam tampões
assim a mulher pode
trabalhar e lavrar
39
esvaímo-nos em sangue
sob o tabu da lua nova
a greve de nascimentos dá-se ocultamente
e a obra de apoio às mães?
40
os seus lugares estão vazios
lavagem automática com aquastop
na própria cave
fogão ligado à tomada
mercearia de bairro levada pelo lidl
esvaída em sangue lavada na barrela
esgotada magra
sangue e solo
41
onde estava o teu berço …
terra natal igual a sepultura da mãe
florescem
amores-perfeitos
42
útero
madrepérola
do carinho da mãe
aplicado à ferida
surge a pérola
43
o fogão era a lenha
um fogo
era o centro
guardadora
lugar do calor da veracidade
aí falavam os animais dos contos populares
ai se a tua mãe soubesse
estilhaçar-se-ia o coração no corpo
44
volta já para o fogão a lenha!
para onde?
para o fogão de indução
com placa eléctrica de cerâmica de vidro?
a guardadora do fogo do lar tornou-se
grilo
oh guardadora de gansos
45
quem disse primeiro
então volta de novo para o
fogão?
era um fogão a gás?
podia meter-se lá a cabeça
lá colocar o leite para os filhos
tudo vedar
e ir para a densidade da escrita
46
quem disse primeiro
então volta de novo para o
fogão?
não faço o bolo da mãe
apenas pequenos pãezinhos
massa de manteiga e arroz doce
prefiro o notebook:
a mesa torna-se secretária
47
todas regressamos
ao sobreparto
que já não dura uma semana
eficazes também como parturientes
fechamo-nos depressa com
regressão
48
fazer joging com runner e baby
para não perder o fio
para manter a forma
para o mercado de trabalho:
sem salário ou
desempregada?
49
o ciclo poético é um
ciclo materno:
estamos em contínuo trabalho de parto
à volta dos primeiros passos na arte
as crianças gritam
50
o centro secreto
cobrir-se de saco e de cinza
onde estão as cores de áfrica
da alegria de viver?
vermelho coração de mãe
51
a lua é madrinha
as marés
querem levar-nos
com a enchente para longe
52
qualquer uma pode entrar na conversa
as mais velhas não querem ser como ela
para as mais novas ela é um exemplo
incompreendido marginalizado
como os últimos artistas
não trabalham por dinheiro
53
eles já não nos dão passagem
mas nós aliviamos-lhes as costas
vamos à escola de postura
curamos problemas
e hérnias discais
54
desde o ventre materno e de pequenas
honramos o mundo paterno
nele podemos vir a ser alguém
a mulher também
desde que tenha pernas para andar
55
voltamos à sociedade de trocas:
ficas com a minha filha
e eu fico com a tua
cozinho à quarta
e tu à sexta
dás comida aos gatos
e eu ao cão
quando queremos dinheiro
tu és a minha ama
e eu a tua:
noves fora nada
56
a minha vizinha:
quando discuto
com a criança
ela vai ter contigo
quando uma se vai embora
tu acolhe-la
quando estou doente
vens buscar as crianças
para a tua mesa
que é grande
como o teu coração
57
as minhas vizinhas:
refúgio e utopia
kibbuz e residência comunitária
ouvir lamentações lanchar
correr até lá em camisa de dormir
encontrar ajuda e
portas abertas
58
espargata em carrossel encadeado
tempo agendado ou
tempo cíclico das crianças
agora
um oásis no caminho
59
tu és um forno, dizem as crianças
que vêm ter comigo
íman da noite
atraídas pelo cheiro do calor
já não do leite
aconchegam-se a mim
enganchando as pernas
mãe
60
era o prego do seu caixão
quando criança ia-me embora
ajuda da vizinhança
e primeiras fugas
a rua de estrasburgo levava até à frança
cega justitia
o que eu hoje colho
linha feminina
um horizonte
61
dou valor à minha só agora
que também sou
peço diariamente perdão
de bom grado te desenrolaria
um tapete vermelho concorrendo
com o pôr-do-sol
62
vejo-te agora em fotografias antigas
marcada pela morte
nessa altura eras imortal
não te via
só a tua exigência
e a minha necessidade
de bom grado lancharia contigo
de mãe para mãe
rir das preocupações
orgulhar-se das pequenas coisas
63
à mesa da saudade
estava sentada a teu lado
as minhas filhas
estão sentadas à minha
ainda riem despreocupadas
ainda não escrevem a expressão
completamente sozinha
64
sempre quis ir para longe
nunca viver como tu
a tua linguagem de amor
placenta
apenas faço pequenos pãezinhos
poder-se-á viver de palavras?
mas a linha do horizonte…
as paralelas encontram-se no quoti-
diano
65
a tua modéstia:
já não vale a pena
reparar o coração
teria precisado do teu
66
ela levou-me ao colo
ficou com cabelos brancos
não pôde tirar a carta
não ter ralhado é louvor bastante
os meus êxitos confrangedores
manténs a tua casa impecável
para que eu não lhe ficasse totalmente alheia
67
a cruz de mãe era minha
confrangedoramente levou a dela
sem ruído:
não ficou com corcunda de viúva
68
se voasse para longe como um pássaro
querida mãe ser-me-ia por certo mais fácil
o teu coração cicatrizado enfartes
se estivesse num conto
o meu esforço seria
recompensado com o vestido de estrelas
69
tudo mantiveste unido…
mas eu pude partir à boleia
dominavas os teu cuidados?
confiar em quem? em mim?
em ti? conhecia-te mal
admiro-me cada vez mais
70
muitas coisas podem ser evitadas
a mãe não
fica sob a pele
tal como nós sob a dela
não se podem afastar do pensamento
nem esquecer:
olhos de mãe
71
quando criança ele desejava uma
como a terra mãe
no livro das imagens concebendo
rebentos no outono
porto eterno depois das tempestades
mãos estendidas
para as maçãs do rosto
mães
72
não é assunto de conversa diz-me o namorado:
já me basta ter de me ocupar da minha
todos saímos do seu seio
depressa nos afastamos
ou não conseguimos deixá-las
73
evitava-as quando criança
não eram autoridade
eram irritantes como mães-gatas
arrastavam filhos com a boca
agarravam-nos pelo pescoço mas não
os quebravam ficavam à beira
dos campos desportivos orgulhosamente contentes
74
são avaliadas
engolem inibidores da ovulação
chama-se a isso evolução
75
sem mãe:
uma nulidade
sem mãe:
educar sozinha
76
uma nova expressão:
intoxicação maternal
para a
super-mãe
a mãe original
quantas mães oferece
a língua
materna
77
avó mãe filha
que sossego
quando existe
ana a três
raro ícone
do renascimento
78
nenhuma mãe animal é avó
além das mães humanas
sobrevive à mudança de idade
na terra
mãe natureza
vantagem da evolução ebulições
transformações
para o horizonte feminino
79
dia da mãe uma invenção
das pátrias
alma de mãe desconhecida
mais conhecida
alma completamente sozinha
80
onde não há carrinhos de bébé
nas mátrias
às crianças as mães aliviam
as costas as ancas
o peito
81
mesmo já avós
cortam a carne aos bocadinhos
por hábito
com uma falha
na cabeça.
82
carregam mágoas
em amplos vestidos barrigas
grávidas cheias doentes
corajosas face a inimigos
provadas pela guerra
na paz
83
ela ama-as
naturalmente
um esforço
de punhos cerrados
como a mãe
atravessa a vida
84
se fosse a chancelar estaria tão desamparada?
pelo menos obedecer-me-iam
sem perdas diárias de autoridade
para quê este exercício?
a deusa do destino não teve filhos
85
tudo continua
mas de modo diferente
a pela macia hereditária
a cifose
às filhas é permitido ter medo
e tremer
a elas apenas a dormir
86
a filha do género venha a nós
a mãe do género…
suplicando
diz a filha:
como se fosse uma doença
educar sozinha
87
na mãe-gata
o meu espelho memória
ralha à sua ninhada
repreendendo-a
morde lambe irritada
ronrona
para eu a elogiar apoiar
também eu disso precisaria
88
disco rígido diz-se em inglês
motherboard
tudo está gravado lembrado
memória de todas as histórias
história:
dar-lhe um lugar na nossa mesa
89
com porcas e buchas
enriqueceu o fabricante
as mães são muitas vezes pobres
promovem-se mal
desadequadas a campanhas de imagem
por cima do chafariz do meu subúrbio lia-se:
honrai as mães as fontes da vida
por baixo: água não potável
90
mater-nidade-criadora
protecção à mãe
termas para mãe e filho
obra das mães
casa de acolhimento para mulheres
tudo sinais de nascença
da língua materna
felicidade materna?
91
a língua é ignorante diz-me o crítico
a porca do parafuso nada significa
mas vivemos na sua pátria
as suas raízes chegam ao lodo
das nossas circunvoluções cerebrais
92
o tempo torna-as aliadas
une-as sem perguntar
alimentam as crianças
para que cresçam
para que possam ir-se embora
executando
lei desconhecida
93
são felizes
ou depressivas
sob o jugo
do tempo meno-
pausa permanente
constante o caminho
da despedida
94
se alguém visse de cima:
como deusas indianas de muitos braços
ao amamentar falam ao telefone com os chefes
ao limpar o rabinho projectos
se reforma viesse de rentável
as noites os cuidados
arrelias felicidade rugas
bolos de aniversário
reforma-rentável seríamos ricas
95
bruxas bravas a mulher-loba
para onda foram?
impuseram-se
aquelas de quem provenho
as adaptadas
que cultivaram iberis amara
para o estômago
que as filhas regavam
e entraram na árvore genealógica
96
todas têm um rosto dores orgulho
mantêm os mundos erguidos
em marcha
como a mãe-gata que amamenta as crias
depois da cesariana
97
a nossa gata traz um rato
procura as crias
chama gargarejando queixosa
todos os gatinhos foram oferecidos
o amor de mãe paira no ar
98
a mãe-cegonha despedaça o ninho
da rival afugenta-a
põe ovos choca deixa uma cria
cair na auto-estrada
decididamente:
nem todos podem sobreviver
99
em todo o lado barreiras para carrinhos de bebé
secções para mãe e filho com outro nome
à entrada no mundo do trabalho
cérbero crianças
porque são elas mundo noutro lugar?
100
rezam o mantra dos economistas:
tudo uma questão de organização!
com ama empregada e frota automóvel?
os outros estão na onda da integração:
apanhar dar um mau jeito ajoelhar
101
ajudaram-no a fazer carreira
ficaram pelo caminhomaterno
saem amarguradas da casa de sonho
lamentando-se
indecentes para as outras
que seguem um rumo
102
ficam na sombra
de fora
ou vão ao solário
mostram-se à melhor luz
103
farrapo fracasso proibido
micro fibra da moda
absorve seca depressa
lágrimas sumos
104
não conheço mito de mãe
conheço esponjas de cozinha
panos absorventes saquetas de chá
carolos de maçã cabelos no ralo
chinchilas
papel para reciclar
105
as mulheres selvagens batem à porta
rufam o tambor de longe
indómita a mãe-gata abocanha as crias
indómita a madrasta expulsa
as filhas
106
rodeada por todos
não sei como se faz
sou uma toupeira cega
cova/colina certa
107
no lugar do pai
senta-se agora a mãe
no lugar da mãe
a filha mais velha
apenas a pequena continua pequena
e a quarta cadeira vazia
108
cantaria todo o dia?
não me espezinhariam?
teriam consideração respeito?
são demasiado próximas
pele na pele
olhos nos olhos
à mesma mesa
109
da placenta fazem-se cosméticos
não alimento depois do parto
ultrapassadas como bigornas
de joelhos escorregar bloquear
entrega sacrifício?
os poemas de safo põem-se
com a sua lua
110
a namorada do pai:
uma querida
o namorado da mãe:
um chato
não precisas nada dele
afinal és feliz connosco
111
as mães sem marido
disponíveis não têm vida sexual
correm com o namorado às mordidelas
as mães não têm vida sexual
as mães têm filhas
112
quilting para mulheres
mantas para o belo pecado
patchwork para todos
as minhas filhas as tuas filhas
as nossas filhas: coitus interrupti
113
se as mães voltam a ser mulheres
e têm um namorado
o mundo fica às avessas
as filhas tornam-se solteironas:
proibido beijar
mamã és perversa
114
as filhas não querem vir a ser tão velhas
não querem as rugas da mãe
filhas pequenas cuidados pequenos
filhas crescidas rugas acrescidas
115
como outrora as crianças brincam na viela:
apaixonadas noivas casadas
um filho dois filhos três filhos
divorciadas de acordo com os tempos
partnerizadas patchworkizadas
vem depois na vida
primeiro têm ainda de
adestrar caracóis
116
tubo para a
irrigação vaginal
por toda o lado mães
extintas nos andares dos chefes
quando muito vertidas na fotografia
sobre as secretárias
de primogénito ao colo
117
faminta de ternura
mesmo como amante mal paga
sem meias de seda
apenas sms e-mail uma noite
o dinheiro faz um desvio
118
no rio apenas com uma criança
sem os irmãos se baterem e implicarem
estabilidade das amigas: não
mãe e filha
119
na cidade dos amantes
ela vai de mão dada com a filha
encontra bruno ganz acompanhado
o pão é caro as tulipas florescem
a corda continua debaixo da cama
120
a m-i-a a senhora do trovador louvor à mulher
compunha ele a partir de
m-undo i-deal a-legria
a mãe dizia-se ale-tris senhora
há séculos
composta a partir de alegria e tristeza
prazer e dor
duas caras da moeda do saber
sem preço
121
à sombra das mães
os poetas errantes dos berberes
atravessam o atlas e trazem consigo
as histórias delas:
toda a vida brota
do espírito universal das mães
122
porque se chama o lugar
abaixo da cintura
para onde entra:
morte separações o amor
útero?
uma mina de ouro da vida
desde o seio materno
continuamos a ser os seus rebentos
123
quem grita no primeiro grito?
a própria vida?
quem é que aqui traz quem ao mundo?
a criança a mãe?
a quem liberta o grito?
agora há dois
e isto é apenas o início:
a escola permanente do venha a nós
124
marcas dos anos
pele casca de laranja
pés de galinha derrames
taquicardia calores
rugas rapúncio o teu cabelo
embranquece
125
e a felicidade materna perguntam-me?
pouso a cabeça na barriga da minha filha
caio e oiço
o cansaço correr à volta da barriga do mundo
das criadoras de sopas de palavras e de outras
126
onde está a felicidade?
o dente-de-leão cresce
nas fendas do alcatrão
127
feliz
com a própria tolerância
conceder perdoar sorrir
alegrar-se quando falta alguma coisa
128
feliz
nunca como publicidade:
olhos brilhantes rabinho de bebé mas
fragrância de leite materno o perfume mais precioso
dos recém-nascidos
129
felicidade?
as tuas costas roxas à nascença
o cordão umbilical apertado à volta do pescoço
aí passaste um mau bocado!
130
nenhum milagre mais cruel do que este
escreveu sylvia platt
antes de morrer
131
felicidade
alma como monjas leve como asas
pés nuvens tocaram
nua duras
muito nova velhíssima
132
leoa e telhado
céu e colina
casa da alma pequeno jardim
do paraíso
133
cheguei ao fim
já não posso ouvir essa palavra
basta de barafustar batalhar bambolear
a felicidade:
o mundo está inteiro
Italienisch
EVA CHRISTINA ZELLER
Die Erfindung deiner Anwesenheit / L’invenzione della tua presenza
3
studiere ihn täglich
seine linien schreiben sich mir ins gesicht
trage sie stolz es ist der weg
den du schon gegangen bist
ziehe den vorhang auf am morgen
und am abend wieder zu
du drücktest oft ein auge
zu du übtest schon
wolltest mir weismachen
es sei nicht so schwer
das öffnen und schließen
hab deine dann zugedrückt
es war nicht schwer
nur die erinnerung daran
will sich nicht vergessen
übe täglich damit ich einmal
den vorhang der luft
aufziehen kann
3
studialo ogni giorno
le sue linee mi si scrivono in faccia
portale con orgoglio è la strada
che hai già percorso
apri la tenda la mattina
e la sera richiudila
spesso chiudevi un occhio
già ti esercitavi
volevi farmi capire
che non era così difficile
aprire e chiudere
allora ho chiuso i tuoi occhi
non è stato difficile
solo il ricordo
non vuole andarsene
esercitati ogni giorno affinché io
possa aprire la tenda
all’aria
**
25
gehen
in etwas anderes hinein
vielleicht mit der sprache
mit diesem kamel
das den durst erträgt
25
entrare
in qualcosa d’altro
forse con la parola
con questo cammello
che sopporta la sete
**
28
die stille hat türen
gehe hindurch
dort stehen bänke
die riechen nach luft
28
il silenzio ha porte
attraversale
troverai panchine
che odorano di aria
**
42
seit du gingst
liebe ich das imperfekte:
die nagelbetten deiner finger
noch dünner geworden im sarg
wie die adern in den magnolienblättern
ihre kelche
welche feier der schönheit
nur einige tage
im blätterregen unter der magnolie stehe ich
die weißen schiffe regnen
ich liebe das imperfekte
dein kariertes synthetikhemd
im kleinmaschigen schleppnetz
der erinnerung
42
da quando te ne sei andato
amo l’imperfetto:
i letti ungueali delle tue dita
divenuti ancora più sottili nella bara
come le vene nelle foglie di magnolia
i loro calici
che tripudio di bellezza
resto soltanto qualche giorno
nella pioggia di foglie sotto la magnolia
piovono barche bianche
amo l’imperfetto
la tua camicia sintetica a quadri
nella fitta rete a strascico
della memoria
**
49
von nichts so viel gelernt
wie von deiner abwesenheit
diesem stein
über den fluss geworfen
er springt und springt
49
da nulla ho imparato così tanto
come dalla tua assenza
questo sasso
scagliato sul fiume
rimbalza e rimbalza
**
70
weil es dich nicht mehr gibt
vergiss mich nicht
das warten im park
die ruhelosigkeit
die schwarzen flecken auf deiner haut
du hast den tod überlebt
in meiner sehnsucht
sehe dich manchmal
im gewühl einer schalterhalle
dein gesicht leuchtet aus der schaltfläche
des ticketautomaten
die fahrt zu dir kann ich antippen
»bitte geben sie den ort erneut ein«
»weiter?« fragt mich der apparat
ich tippe weiter
und weiter
70
non dimenticarmi
perché non ci sei più
l’aspettare al parco
l’irrequietezza
le macchie nere sulla tua pelle
sei sopravvissuto alla morte
nella mia nostalgia
a volte ti vedo
nel trambusto di una stazione
il tuo viso risplende sul vetro
del distributore di biglietti
posso digitare il viaggio verso te
“prego reinserire il luogo di destinazione”
“avanti?” mi chiede la macchina
io continuo a digitare
e a digitare
**
76
will wissen wo du bist
es lenkt mich ab von mir
das leben will weitergehen
ein aufgezogener blechvogel
dein tod hat auch keinen zweck
aber wenn wir alle am leben blieben
würden wir übereinander fallen
von den rändern der kugel
fliegen ins all
ohne diese anziehung
mit der es mich zieht zu dir hin
aber der wind um die kugel
bläst mir ins gesicht
ins unbekannte folge ich
orpheus hinter eurydike
in umgekehrter richtung
der schlag
der noch wellen wirft
der stein der nicht aufhört
das wasser zu kräuseln
76
voglio sapere dove sei
mi distrae da me stessa
la vita pretende di continuare
un uccello di latta issato
anche la tua morte non ha uno scopo
ma se restassimo tutti in vita
cadremmo uno addosso all’altro
dai bordi della sfera
voleremmo nello spazio
senza questa forza
che mi attrae verso di te
ma il vento sulla sfera
soffia sul mio viso
e io inseguo l’ignoto
orfeo dietro a euridice
in direzione opposta
il colpo
che ancora genera onde
il sasso che non smette
di increspare l’acqua
**
88
die leichen im keller
kisten mit notizbüchern kalendern krimskrams
bastionen gegen das nichts
das doch dein ort ist
schütze mich mit sammlungen
finde deine armbanduhr
die mit dem zerbrochenen metallband
den aufgebogenen ösen
während ich sie wiege
fängt sie zu ticken an
ich hasse die treue der dinge
ihre anwesenheit
lügen und ticken
ohne erbarmen
88
i cadaveri nello scantinato
scatoloni di quaderni calendari cianfrusaglie
bastioni contro il nulla
che pure è il tuo luogo
mi proteggo con le collezioni
trovo il tuo orologio da polso
quello con il cinturino metallico rotto
gli occhielli scardinati
mentre lo cullo
comincia a ticchettare
odio la fedeltà delle cose
la loro presenza
mentire e ticchettare
senza pietà
**
98
habe heute zeitungen gebündelt
mit grauer paketschnur
reißfestigkeit bis 31 kg
ein schnürknäuel ohne aufschrift und namen
die damals umschlang deinen schönen großen zeh
der hervorlugte mit dem zettel und deinem namen
unter dem leichentuch als würde er nicht vergehen
die schnur verrottend aus hanf oder jute
wie dankbar ich bin
der schnur die dich umfing
noch umfing als du schon auf dem weg warst
hinunter immer hinunter
98
oggi ho legato insieme dei giornali
con un laccio grigio da pacchi
resistenza allo strappo fino a 31 kili
un gomitolo di laccio senza scritta né nome
il laccio che un tempo avvolgeva il tuo bell’alluce
che faceva capolino con la targhetta e il tuo nome
da sotto il lenzuolo funebre come se potesse non morire
mentre il laccio di canapa o iuta si sarebbe putrefatto
come sono grata
al laccio che ti avvolgeva
che poteva ancora avvolgerti quando eri già nella strada
che ti portava giù sempre più giù
**
99
wind sein
der durch die welt zieht
über das meer
aus deinem woherauchimmer
windfenster und sich niederlegen
wie müder wind aus woherauchimmer
99
essere vento
che soffia per il mondo
sul mare
dalla tua finestra da nonimportadove
e posarsi
come vento stanco proveniente da nonimportadove
[Da: Eva Christina Zeller, Die Erfindung deiner Anwesenheit. Gedichte, Klöpfer & Meier, Tübingen 2012. Traduzione di Daniele Vecchiato.]
| es scheint mir manchmal | kur jam e lodhur |
| wenn ich müde bin | më duket ngandonjëherë |
| dass meine mutter durch die räume geht | se nëna shkon nëpër dhoma |
| und sieht | dhe sheh |
| den rührlöffel und ihr Handtuch | lugën e gatimit dhe pecetën e duarve |
| während sie durchsichtig und | teksa ajo transparente |
| nicht zu fassen | dhe e pa prekshme |
| ich trockne mir die hände ab | unë fshij duart |
| und auch der brotsack | edhe çanta e bukës |
| mit ihrem kreuzstichmonogramm | me inicialet e qëndisura prej saj |
| wird ausgeschüttelt | shkundet |
| draußen regnet es schnee | jashtë bie dëborë |
| alltägliche fragen | çështje të përditshme |
| dass wir alle aus dem wasser kommen | se ne të gjithë vijmë prej ujit |
| und wasser sind | dhe ujë jemi |
| und wieder wasser werden | dhe rishtazi bëhemi ujë |
| oder nur darüber verstreut? | apo veç përhapur mbi të? |
| asche in dinkelbrot | hi në bukë gruri |
| letzter proviant? | racion i fundit? |
| dass wir staub sind | që ne jemi pluhur |
| sternenstaub und daher kommen | pluhur yjesh dhe vijmë prej tij |
| und wieder werden wollen | dhe rishtas do të bëhemi |
| verbrannt und ausgestreut aus einem heißluftballon | djegur dhe shpërndarë prej një balone me ajër të nxehtë |
| dass wir staub wischen | që ne fshijmë pluhur |
| und selber sind? | dhe vetë jemi ashtu? |
| sind teil des ganzen | jemi pjesë e së tërës |
| warum hören wir dann das lied des kuckucks | e përse dëgjojmë pastaj këngën e kukumjaçkës |
| und zählen mit ihm? | dhe numërojmë me të? |
| woher weiß er, der in fremden nestern wuchs | nga e di ajo, që rritet foleve të huaja |
| wer seine brüder sind? | se kush janë motrat e saj? |
| mit wem er schnäbeln wird | me kë do të sqepojë ajo |
| alles staub, wasser, DNA? | gjithçka pluhur, ujë, DNA? |
| der kuckuck ruft | kukumjaçka thërret |
| nach seinesgleichen | farefisin |
| die er nicht kennt | që s’e njeh |
| also kehren wir doch nicht zurück | pra ne nuk kthehemi aspak |
| ins paradies | në parajsë |
| sind auf sehnsucht gepeilt | jemi prirë nga malli |
| auf kuckucksruf | nga thirrjet e kukuvajkës |
| und länder der sterne | dhe vendet e yjeve |
| dorthin wo wir nicht sind | për atje ku nuk jemi |
| noch darüber wissen | dhe që s’dimë për të |
| ins offene all | në kozmosin e hapur |
| seit du gingst | qëkurse ti ike |
| liebe ich das imperfekte: | unë dua të shkuarën e pakryer: |
| die nagelbetten deiner finger | shtretërit e thonjve të gishtave të tu |
| noch dünner geworden im sarg | janë holluar më shumë brenda arkivolit |
| wie die adern in den magnolienblättern | si damarët brenda gjetheve të manjolës |
| ihre kelche | kupat e saj |
| welche feier der schönheit | çfarë festë bukurie |
| nur einige tage | veçse për ca ditë |
| im blätterregen unter der magnolie stehe ich | qëndroj nën shiun e gjetheve të manjolës |
| die weißen schiffe regnen | anijet e bardha hedhin shi |
| ich liebe das imperfekte: | e dua të shkuarën e pakryer: |
| dein kariertes synthetikhemd | këmishën tënde sintetike me kuti |
| im kleinmaschigen schleppnetz | në rrjetën tërheqëse |
| der erinnerung | të kujtimit |
| von nichts so viel gelernt | prej asgjësë kam mësuar kaq shumë |
| wie von deiner abwesenheit | sikurse nga mungesa jote |
| diesem stein | gur |
| über den fluss geworfen | i hedhur mbi lumë |
| er springt und springt | që kërcen e kërcen |
| die stille hat türen | qetësia ka dyer |
| gehe hindurch | unë futem në to |
| dort stehen bänke | aty gjenden stola |
| die riechen nach luft | që kanë aromë ajri |
Ins Albanische übersetzt von / Shqipëroi nga gjermanishtja
FERDINAND LAHOLLI
9
in de sluuv vun uns seelen
in de ritzen vun de plasterstein
twischen de termine
an de bushollstell
wenn wi nich weiten
in welk richt
de ierd sik dreiht
wenn de fragen sik anschmusen
frömde snoopern hunnen
wenn wi spreken as brauder franz
mit de dachlünken in de büschen
wenn up eenmaal een katt
verständlich miaut
för een korte tiet gahn
as geev dat keen opperlamm
10
de ampel de jümmer noch geiht
hei lett sik nich seihn
hei verännert sik bloots in mi
dat verännert mi
ok de lienen treckt hei nich
dörch den worp vun de folen
stillkens snackt hei
in de dingen
ik finn dien dorsien rut
kann di doch nich vergeten
noch verleern as ik anner verleer
dit denken löppt na gesetten vun’n tofall af
een taudeck dat mi nich warmt
een vagel de för mi nich singt
up dat dack gegenöver de amsel
ehr geiht dat üm ehr rebettscheiden
mien rebett schall an dat diene sik fögen
un denn singt wi een spraak
un lööst de scheiden up
Wat goot is
Up de Kautsch liggen mit en Book
en Katt up den Buuk
kiek tv
höör de welt
bün frie
dag
lev an’n stadtrand
in suburbia
hier gifft dat keen idylle miehr
tübingen is bloots en word
dat utlänner swoor föllt
uttospreken
buten gifft dat bööm
mien katt un ehr müüs
se bringt mi een
de kwiekt in ehr muul
se leggt se mi vör’t bedd
de jümmer güllig allegorie
laav de katt
halfhartig
ehr geschenk
maakt mi keen freud nich
mutt bloots de afsicht mitkriegen
is dat een glück to kriegen
wat een wedder will noch bruukt
mutt bloots den sinn verstahn
dat de muus starvt
Söök
wi sünd överlevende
naborn in tosamennagelt kamern
lengen is un mudderspraak
up den grundtoon
mudderselenalleen
söken anker
de uns upbewohrt
container an’n grund vun de grote See
mit rasierklingen tähnbörsten
glimmern sekerheitsfolie
söken göttinnen
in dat daal vun de doden
vun de bräuder hinnerrücks afmurkst
söken een de recht spreken deit
in dat all ahn een scheid
mutt doch ok so een‘ geven
för den duurn nich bloots minschlich is
wenn dat se geev
denn kunnen wi wahr spreken
un wohrhaft opletzt weern wöör dor
de wi söken
sekerheitslienen
för de dööp an’n äquatoor
aver de wöör sünd minschlich
unbegrieplich as den mönk sien töverspröök
liggen se verkropen
wenn inuit ehr mudderspraak weer
weer de düsternis villicht
veelstimmig un gesang
wo blifft de tiet
in’n ogenupslaag an’n morgen
in’n gedanken an’t licht
in’t wunnern över den wind
unsichtboor in dat bewegen vun de bläder
in’t broot för de paus smeren
in’t winken vun den ogenblick
in’t täuwen up dat kind
martinshoorn bill ik mi’t in?
in’t täuwen an de rode ampel
in de langsamere slang an de kass
in den ruum de den minschen ümgifft
in de beekjumfer de gegen mien finster flüggt
in’t uprümen
(wo is de steed vun de saken?
hebbt se een klock
se verfallen seten stuff an
spreken stumm)
in’t katteiker dat nööt vergrüfft
in de katt de ehr lütts sugen lett
in de miegeemk de broot mittreckt
in’t ei vun’t hauhn
in’n schadden vun den wiedenkuschel
in’t moos dat holt straakt
in de ierd de di de hand upleggt
in’n glockenslaag vun’n toorm
in’n blick up de stiernsnupp
twüschen de länner vun de stierns
in’n Huulbessen swattes lock
riemel vun Eva Christina Zeller
in’t Plattdüütsche överdragen vun Rudi Witzke
Dänisch
På den igen
Da jeg drømte om Jogi Löw
var hans højre arm erstattet med
en plastikprotese
der stak ud som et skohorn eller en luffe.
Jeg spurgte: Hr. Löw, hvordan håndterer De nederlag?
Eller fiaskoer?
Han svarede: PÅ DEN IGEN.
Og hvis der ikke er noget igen?
PÅ DEN IGEN, gentog han.
Ved Sundet, Skovsbostrand 8
Dage fulde af lys og reflekser
fra vores vigtigste stjerne
og spørgsmålet om hvordan to stoffer blir til ét:
vand, så lokkende, en flade
der indbyder til at gå, hoppe, skrige –
hvis ikke jeg vidste
at vand er koldt og gennemtrængeligt
læser om kvanter
og teorien om parallelle universer
mon min kat stadig er i live?
i drømme var den død
Svendborg
Svanerne finder ikke vandet for koldt
de dukker hovederne ned i vandet
Jeg stikker mit under armen
og forsvinder
Ekko fra bækken
vintergækkerne er faldet sammen
de riges haver når helt ned til vandet
de døde er iblandt os
de går rundt under stråtaget
det er stille og tætpakket
som påskeliljer
det saglige fatter vi hurtigt
udfoldet det andet
som vi i uromantiske tider
læser liv
Svendborg, Brechts hus
Det tomme hjerte som Laotse skriver om,
kvantefysikkens vakuum
Intetheden er ikke tom.
I tomme rum er der altid noget til stede.
Gennem vinduet ser jeg ud og ind.
Den tomme dag og det tomme blad
Det som ikke er, fyldes op.
Virtuelle smådele kan blive til lys.
Som en blæsebælg er huset,
i tomme rum går de døde rundt.
Übersetzt von Ole Meyer
Spanisch
El nido vacío
hoy temprano las golondrinas volaron
dejando el capullo adherido en el gablete
la pila de excrementos debajo
estalagmitas vertidas por el mar
ayer el joven piador miró
hacia fuera con el pico abierto
cerniéndose sobre la reja
como si estuviera a punto de ahogarse
en el aire se perdió
la zambullida el llanto
y después
una apertura de alas
Serpiente acuática
estira la cabeza fuera del agua, del mar
un submarino en una misión desconocida
tan delgado el cuello
que gira y vigila
un pequeño color como pintura
desconchada detrás
del collar se dirige a mí
mi profesora insistía en decir
la serpiente, era la madre
antes de que la Cristiandad la persiguiera
el granjero que la mató a golpes
en un patio de trilla con el cinturón
que se sacó de los pantalones
cómo balancea
el periscopio, manoteo a mi alrededor
me alejo nadando
es la madre, dice la razón
Regalos solemnes
algo de parte de las golondrinas
su veloz escritura en el cielo
de parte de los vencejos la caída
no necesitan pies
durmiendo y amando mientras vuelan
el agua porque está más allá de mí
mi trenza enlazada en bucles
una página vacía
una nota tuya manuscrita:
manzanas pan leche
A veces me parece
cuando estoy cansada
que está mi madre caminando por las
habitaciones
y ve
la cuchara de madera y su toalla de manos
mientras que ella, transparente e
intangible
Me seco las manos
E incluso la bolsa del pan
Con su monograma en punto de cruz
Se sacude
Afuera está lloviendo nieve
Stiftsgarten 11
qué hace el río
pregunta el niño
camina fluye
nunca se queda como tú
las piedras crean círculos que se expanden
escapan pero están hablando
los escuchas
están hablando suavemente
y tú estás saludando a los círculos
qué listo eres
un círculo transformándose
desde el mismo comienzo en adelante
abrazo
sentir tus brazos
al despertar por la noche
recordar que existes
podría también ser un ángel
o una madre
un recuerdo de algo
que pudiera no haber existido nunca
solo una huella dentro de mí
del primer deseo de los hombres
en el útero y en aquellas cuevas
en las que pintaban caballos bisontes mamuts
dejando sus manos brillantes
coloreadas para la eternidad
Übersetzungen von Àlvaro Alarcón
Neues Auftrittsformat:
Musikalische Lyriklesung mit Udo Rau als Sprecher und Moderator und Albrecht Boeckh improvisierend am Piano.
