EnglischTschechischPortugiesischKurdischItalienisch - albanisch - plattdeutsch - dänisch

 

Eva Christina Zeller

aus:  „Stiftsgarten, Tübingen“

Klöpfer&Meyer  Tübingen 2002  

 

Hoelderlin was not in Tuebingen

 

he was not here

he had nothing to find here

 

he didn’t look out the window

he read no books

he left no traces

he didn’t remain behind

 

he didn’t sway across the street


he doffed no hat


he didn’t walk over the bridge

he lay his arm around nothing  

 

he was not here   


he lived not for love or money

he lived elsewhere      

(C.M.Melchers)

 

 

Hölderlin never visited Tübingen?

 

He never came here

he had nothing to look for here

 

He didn’t peep out the windows

he didn’t read any books

he made no connections

he left no local legacy

 

He did not plod along these streets

he didn’t take his hat off

he never crossed the bridge

he never put his arm around anything

 

He never came here

he wouldn’t want to reside here

he lived someplace else

(A. Kudriavitsky)

 

the sea knows no sea     

 

the sea knows no depths

no blue / knows not its waves

the sea is not proud not   

gentle not bitter    

tastes not the wind nor the spume

the sea sees no sun

no land no stones

the sea loves not the sky

nor the moon

the sea knows not the sea 

(CMM) 

 

The Sea knows no Sea

 

the sea knows no depth

no blueness it doesn’t know its waves

the sea isn’t proud or

gentle or bitter

it doesn’t taste the wind or the foam

the sea can’t see the sun

or a land or ruins

the sea doesn’t love the sky

or the moon

the sea doesn’t know itself

(AK)

 

 

Stiftsgarten

 

9

erste schritte auf der kreiselnden erde

der schwankende grund

du spürst ihn

noch ist balance

eine kunst und alles

muss gelernt sein gehen

auf schwankendem kahn auf dem fluss

den zweig in der hand auf mich zu

stolz dein geschenk vor dir her

der weidenzweig vom ölbaum am neckar

konnte noah sich heller freuen als die taube geflogen kam?

die sintflut ist überall staudämme tückisch

die ufer begradigt sie täuschen sich nur

ich höre die flut und ich sehe mein kind

einen zweig in der hand

 

9


first steps on the whirling earth


the wavering ground


you sense it


still balance there


an art and everything


must be learned this walking


on a swaying punt in the river


the branch in hand coming toward me


proud your gift going before you


the willow branch from the olive tree on the neckar 


could noah be more joyous as the dove came flying in?


but the deluge is everywhere dams treacherous


the shore straightened and we are the deceived

i hear the flooding and i see my child


a branch in her hand

 

 

Stiftsgarten 11

 

was tut der neckar fragt das kind?

er geht er fließt er bleibt nicht

wie du

steine machen kreise breiten sich aus laufen weg

aber sie sprechen hörst du

weich sprechen sie

und du winkst

den kreisen nach

wie klug du bist

ein kreis verwandelt

von allem anfang an

 

 

11 


what does the river do

the child asks


it walks it flows

it never remains
like you


stones create circles which expand

run away 
but they are speaking

do you hear them


they are speaking tenderly


and you are waving
to the circles


how clever you are


a circle transforming


from the very beginning onwards onwards 




 

 

Aus: Liebe und andere Reisen“ Klöpfer&Meyer, Tübingen 2007

 

alltägliche fragen

 

dass wir alle aus dem wasser kommen

und wasser sind

und wieder wasser werden

oder nur darüber verstreut?

asche in dinkelbrot

letzter proviant?

 

dass wir staub sind

sternenstaub und daher kommen

und wieder werden wollen

verbrannt und ausgestreut aus einem heißluftballon

dass wir staub wischen

und selber sind?

 

sind teil des ganzen

warum hören wir dann das lied des kuckucks

und zählen mit ihm?

woher weiß er, der in fremden nestern wuchs

wer seine brüder sind?

 

mit wem er schnäbeln wird

alles staub, wasser, dna?

 

der kuckuck ruft

nach seinesgleichen

die er nicht kennt

also kehren wir doch nicht zurück

ins paradies

sind auf sehnsucht gepeilt

auf kuckucksruf

und länder der sterne

 

dorthin wo wir nicht sind

noch darüber wissen

ins offene all

 

 

everyday questions

 

that we all come from water


and are water


and will become water 


or only scattered over it? 


ashes in the grain of bread


the last provision


 

that we are dust

stardust and we come from there 


and want to become that again 


cremated and flung out from a hot-air balloon


that we wipe dust away


and are ourselves dust?



 

we are part of the whole


why do we hear then the song of the cuckoo


and count with him?


how does he know, he who was raised in foreign nests,


who his brothers are?



 

with whom will he mate 


when we are all water, dust, d n a?

 

the cuckoo calls 
to its own

whom he doesn’t know

thus we do not return

to paradise 


 

are pulled by desire 


to the cuckoo’s call

and the countries of stars


 

to where we are not

nor know about

into that open

 

Translations by Carolyn Murphey Melchers

 

umarmung

 

nachts deine arme

spüren im erwachen

erinnere mich dass es dich gibt

könnte auch ein engel sein

oder eine mutter

eine erinnerung an etwas

was es vielleicht nie gab

nur der abdruck in mir

des ersten wunsches der menschen

im mutterleib und in den höhlen

als sie pferde wisente mammuts malten

ihre hände hinterließen bunt für alle zeiten

 

 

embrace

 

nights your arms


traces upon awakening


could have been an angel


or a mother

a memory of something


perhaps had never been


only in me the impression


of the first wish of all humans


in the mother’s womb and in the caves


as they painted horses bison mammoths


leaving their handprint 


colors for all time   (CMM)

 

 

 

embrace

 

at night your arms

feel something at the awakening hour

remind me that you are there

could also be an angel

or a mother

a memory of something

what might have never existed

only a memory print in me

the first wish of those who dwell

in the womb or in a cave

painting horses bisons mammoths

which makes their hands coloured for all time  

 

(AK)

 

 

eva christina zeller: aus „mütter- 133 kurzgedichte“ edition ebersbach 2006

 

mutter

 

60

war ihr sargnagel

ging flöten als kind

nachbarschaftshilfe

und erste fluchten

die straßburgerstraße führte nach frankreich

blinde justitia

was ich heute einstecke

weibliche linie

ein horizont

 

61

achte meine erst jetzt

wo ich selbst

abbitte täglich

würde dir gerne einen roten teppich

ausrollen dem sonnenuntergang

konkurrenz

 

62

sehe dich jetzt auf alten fotos

gezeichnet vom tod

damals warst du unsterblich

sah dich nicht

nur deinen anspruch

und meine bedürftigkeit

würde gerne mit dir kaffeetrinken

mutter zu mutter

lachen über sorgen

stolz sein auf gras

 

63

am tisch der sehnsucht

saß ich bei dir

meine kinder

sitzen an meinem

noch lachen sie unbekümmert

noch schreiben sie nicht das wort

mutterseelenallein

 

Mother

 

60

was a nail in her coffin

cleared off as a child

neighbourhood help

and first refuge

the straßbourg road led to france

justice is blind

these days it is my lot

the female line

a horizon

 

 

61

only now do I respect mine

now that I myself

do penance daily

would love to roll out for you

a carpet so red it would challenge

the sunset.

 

 

62

I see you now in old photos

death in the lines of your face

back then you were immortal

I didn’t see you

only what you expected of me

and my inadequacy

would love to share a coffee with you

mother to mother

laugh over cares

be proud of growing grass

 

 

63

at the table of longing

I sat with you

my children sit at mine

as yet they laugh without a care

a word not yet part of their vocabulary:

mutterseelenallein (motherless, all alone)

 

Translations by Carolyn Murphey Melchers

 

 

Die Hitlerfrage           Durham Library

 

Da war sie wieder, die erste Frage nach meiner Lesung in Durham,

England, am 13. Mai 2009 im Jahre des Herrn, wessen Herrn?

Die erste Frage lautet doch immer, warum schreiben Sie?

Die erste Frage lautete:

Hitler wrote poems too, do you know them?

Hitler hat auch Gedichte geschrieben, kennen Sie die?

Wie ein Stein im Wasser.

Hat sie Hitler gesagt? Hat sie 64 Jahre nach Ende des Krieges Hitler gesagt?

Ich sagte was von Aquarellfarben, Hitler malte mit Wasserfarben,

dass ich „Mein Kampf“ gelesen hätte,

nicht eben das Werk eines Dichters.

Aber die Hitlerfrage blieb im Kopf.

Die Frau war verschwunden, am Ende des Abends.

Aber hat Himmler nicht auch Gedichte geschrieben, Goebbels?

Theaterstücke. Alle schreiben Gedichte.

Jeder kann Gedichte schreiben. Der Dichter in uns schreibt Gedichte?

Oder ist es Hitler in uns, der Gedichte schreibt?

Hitler wrote poems too, do you know them?

Stell dir vor, er hätte einen Verlag gefunden dafür,

Goebbels für sein Theaterstück –

dann wäre alles anders gekommen,

die Welt wäre nur reicher

um eine paar Gedichte,

die niemand lesen will.

Hitler wrote poems too, do you know them?

Du musst eine Eisscholle in ihr berührt haben, sagt der Psychologe.

Mit dem Messer des Gedichts, sagt der Dichter.

Sie muss verrückt sein, sagt der Abgeklärte.

Sie muss betrunken gewesen sein oder nicht sehr helle im Kopf, sagen die

Alltagstauglichen.

Sie hat ihren Vater oder Bruder an diesen Dichter verloren, sagen die Interpreten.

Sie hat selbst Gedichte geschrieben und würde auch gerne da vorne stehen,

sagen die therapierten Narzissten.

Warum schreiben Sie? Diese Frage ist mir doch lieber.

Weil Hitler auch Gedichte geschrieben hat.

 

(unveröffentlicht)

 

The ‘Hitler’ Question     Durham Library

 

There it is again the first question after my reading in Durham,

England, May 13, 2009, in the year of our Lord, whose Lord?

The first question is always ’why do you write?’

This first question was

‘Hitler wrote poems, do you know them?’

Hitler also wrote poems, are you familiar with them?

Like a stone in water.

Did she say Hitler? Did she say, 64 years after the end of the war, Hitler?

I said something about aquarelle colors, Hitler painted with watercolors,

that I had read ‘Mein Kampf’,

not exactly the work of a poet.

But the Hitler question weighed on me.

The woman had disappeared by the end of the evening.

But hadn’t Himmler also written poetry, Goebbels?

Drama. They all write poetry.

Anyone can write poetry. Is it the poet in us who writes poetry?

Or is it the Hitler in us who writes poetry?

‘Hitler wrote poems, too, do you know them?’

Imagine he would have found a publisher for them,

Goebbels for his theater pieces

then everything would have come differently,

the world would have been richer

by a few poems

that no one would have read

‘Hitler wrote poems, too, do you know them?’

You must have touched a sheet of ice the psychologist says.

With the knife of the poem says the poet.

She must be mad say the worldly-wise.

She must have been drunk or no longer very clear in the head say those  

professionals for the everyday.

She lost her father or her brother to this poet say the interpreters.

She wrote poems herself and would also like to stand up there say the

narcissists after therapy.

Why do you write? I would have preferred that question.

Because Hitler also wrote poetry.

 

 

die erinnerung ist ein geisterfahrer

 

der fährt dir im dunkeln entgegen

er sieht dich nicht

du siehst nur ein licht

das dich blendet

umrisse schwimmen davon

vielleicht bist du der geisterfahrer

den du nicht erkennst

 

(unveröffentlicht)

 

 

Memory is a Ghost Rider

 

who drives towards you in the dark

he doesn’t see you

you only see the light

that blinds you

the outlines vanish

maybe you're the ghost rider

that you just don’t recognise

(AK)

 

Aus: Die Erfindung deiner Anwesenheit

the invention/fiction of your presence

Klöpfer&Meyer  Tübingen 2012

 

christophorus, vision

 

in the fifteenth century already  

walking the water in this picture

a child on his shoulders

   

see him down there daily by the neckar

walking in the water

and the embankment?   

how will he get back up?           

the steps by the wastewater works  

thats a ways  

 

for days he’s been walking

in that brilliant coat              

the staff slightly bent holding the tension

and the child we all carry            

rides long on his shoulders 

 

i see how he smiles under that small  weight

as large as his coat in the water so heavy so red      

 

he carries and jabs and the alb hard to see

and the cars roar past on B27 

as though he were not there  (CMM)

     

 

 

images only           

 

the body under the sheet      

is getting smaller  

 

the hand lighter

everything receding  

 

concealing the objects   

beginning to speak

 

glasses orphaned

shoes suddenly ownerless    

 

even the blackbird outside the window

is singing compellingly     

 

only the chincloth

making an effort

 

the voices too loud

as if he hears them 

 

even the ribcage

could be moving    

 

ays the eye

yearning to be deceived  

(CMM)  

 

 

Everything’s just Pictures

 

the body under the sheet

as it’s shrinking

 

the hand gets lighter

as it retreats from everything

 

hides the objects

as they begin to speak

 

the orphaned spectacles

the shoes abandoned suddenly

 

even the blackbird outside the window

sings urgent songs

 

only the chin cloth

speaks of working

 

the voices too loud

as if he could hear

 

even the chest

could still move

 

that’s what our eyes say

they want to be deceived  

(AK)

 

 

35

only death is immortal

life’s neighbor

 

with language in the accusative:

aggrieved until death

 

could be a limit

or a goal

 

 „there is no straighter path than to death

one can find it with blind eyes“

 

the queens’ empire of images  

beyond    

 

 

42

since you left    

i love the imperfect    

 

the quick of your fingers  

even thinner in the coffin

 

like the veins of magnolia leaves       

their chalices     

 

 such celebration of beauty

a few days only

 

in the rain of leaves under the magnolia

white ships are raining            

 

i love the imperfect                 

your checkered nylon shirt

 

in the small mesh net      

of memory

 

 

44

as your shoes wanted to keep going

you didn’t take them with you

       

in the coffin that isn’t common practice

into the bin at the clinic

 

relinquished life      

the shirts to the men’s dormitory

 

for a second life

on the street

 

 

84

perhaps it is not about you    

since you are no longer

 

but the impression in me         

you left behind    

 

like the hands of the first humans

who touched walls as if wanting out  

 

as if calling us           

with the red movement lines of their horses

 

 

 

98

i bundled newspapers together

today with gray package string

 

 

breaking strength  up to 31 kilos

a ball of twine without label or name

 

 

 that looped around your beautiful big toe

 that stuck out with a slip of paper and your name

 

under the shroud as though it wouldn’t decay

the string of hemp or jute decomposing 

 

how grateful i am to the string that encircled you

holding you while you are on your way

down ever down     

 

 

go    

 

into something other   

perhaps with language  

 

with this camel

that can suffer the thirst  

 

(CMM)

 

 

Original in German by Eva Christina Zeller (unveröffentlicht)

translation by Carolyn Murphey Melchers, (CMM)

AK  = all poems translated by Anatoly Kudriavitsky (AK)  are printed in:

 

Anatoly Kudriavitsky: Coloured Handprints, 20 German-Language Poets, Dedalus Press, Dublin 2015

 

CMM = Carolyn Murphey Melchers

most of the poems translated by CMM

are published in „30 Jahre Literaturaustausch Durham-Tübingen, Kulturamt Tübingen 2017“

 


Übersetzungen aus dem Tschechischen
mit freundlicher Genehmigung des Übersetzers Radim Herout
Eva Christina Zeller :


přeložil Radim Herout
ze sbírky Láska a jiné cesty
objetí
tvoje ruce v noci
cítit při probouzení
vzpomínám si, že jsi
mohl by to být i anděl
nebo matka
vzpomínka na něco
co možná nikdy nebylo
jen otisk ve mně
prvního člověka přání
v mateřském lůně a v jeskyních
když malovali koně zubry mamuty
zanechali své ruce
pestré navždy

dobývání
oko s čočkou bylo vynalezeno už nejmíň sedmkrát
ryby dobyly zem nejmíň třikrát
zas a znovu a nezávisle na sobě
jak často dobývám já tebe?
zas a znovu nezávislá
přicházím přece z moře
zas a znovu a naše geny
sdílíme s jepicemi
jsem s ní víc spřízněná než s tvým okem
a jeho hlubinami které mi cizí
a přece tak blízké a vábivé?
louka, na kterou odvážně skočím přes studnu
oko slibuje němě
o čem sním v obrazech o chlebu
který upečen o jablkách která zralá
o peřinách které vzlétnou lehké jak pírko
bílé a všechno přikryjí

hledání
jsme přeživší
potomci narození v provizorních komorách
touha je naší mateřštinou
ohledáváme svět po slovech
na základním tónu
samotincí

hledáme kotvy
které nás uchovají
kontejnery na mořském dně
s břitvami zubními kartáčky
lesknoucí se bezpečnostní fólií

hledáme bohyně
v údolí mrtvých
zákeřně zavražděné svými bratry

hledáme někoho kdo to seřídí
v nekonečném vesmíru
(musí přece být někdo takový
pro koho soucit není jen lidský)

kdyby byly
pak bychom mohli mluvit pravdu
a konečně bychom našli slova
která hledáme
bezpečnostní lana
pro křest na rovníku

ale slova jsou lidská
nesrozumitelná jako mantry
leží skryta
kdyby byla naší mateřštinou inuitština
byla by temnota možná
mnohohlasá a písní

 

 

každodenní otázky

že všichni z vody pocházíme
a vodou jsme
a vodou se znovu staneme
nebo jen nad ní rozptýleni?
popel ve špaldovém chlebu
poslední proviant?

že prach jsme
hvězdný prach a z něj pocházíme
a znovu se jím chceme stát
spáleni a roztroušeni z horkovzdušného balónu
že prach stíráme
a sami jsme?

jsme částí celku
proč potom posloucháme zpěv kukačky
a počítáme s ní?
odkud ona, která vyrůstala v cizích hnízdech, ví
kdo jsou její sestry?

s kým se bude pusinkovat
všechno jen prach, voda, DNA?

kukačka volá
sobě rovné
které nezná
takže se přece jen nevrátíme zpět
do ráje

jsme zaměřeni na vášeň
na volání kukačky
a země hvězd
tam kde nejsme
ani o něm nevíme
do otevřeného vesmíru

 

 

pozdní léto v käsmu 3

s bludnými kameny se nesmí hýbat
před bouřkově sivým mořem
daruje aarne vonící jablka
moře hraje tuláckou fantazii
na křídle ruského skladatele
který tu ztroskotal před dávnými časy
s bludnými kameny se nesmí hýbat
čekáme na lodě jako vdovy
na kapitána jejich srdce
ten hraje schuberta a nevidí moře které tiše bafá
za ním na obraze který aarne maluje každý den
před jeho oknem pořád to stejné moře
které není nikdy stejné čekám na svého kapitána tam venku
před dávnou dobou odjel v jiném životě
z času a bludné kameny říkají:
nesmí se s tím hýbat

 

ze sbírky Seminářská zahrada, Tübingen

Seminářská zahrada, Tübingen

 

9
první kroky na otáčející se zemi
vratká půda
cítíš ji
rovnováha je ještě
umění a všechno
je třeba se naučit chůze
na kývající se loďce na řece
v ruce větev na mě příliš
pyšný tvůj dárek před tebou
větev vrby z olivovníku na neckaru
mohl se noe více radovat když přiletěla holubice?
potopa je všude hráze záludné
břehy narovnány jen se mýlí
slyším potopu a vidím své dítě
v ruce větev


15
strom nade mnou se svými letními jablky
mě trpí
jak pěkně se na mě dívá
jsi hodný ptá se moje dítě?
nejsi zlý říká
strom je
daruje jablka stín útěchu
rozhovory s ptáky
všechno co potřebuju
neckar a jeho ryby
ani hodný ani zlý
hrob
tak zelený a pokojný
jsem tak volný říká neckar nemůže mluvit

 

Hölderlin nebyl v Tübingen

Nebyl tady
neměl tu co pohledávat

Nedíval se z okna
nečetl knihy
nic za sebou netáhl
nezůstal

Nepotácel se ulicemi
netáhl klobouk
nechodil přes most
nic tu neobjímal

Nebyl tady
nežil za žádnou cenu
žil někde jinde

 

 

 

ze sbírky Matky. 133 krátkých básní

Matky

 

31
náchylné k projekci
kutí pilně
všechno odkládají
začínají od začátku
každý den sisyfos
byl žena

 

36
krkavčí matka je dobrá matka
dosti dobrá
o kukaččí samičce nikdo nemluví
německý jazyk nikdy
nestudoval ornitologii

 

74
jsou evaluovány
polykají prášky zabraňující ovulaci
tomu se říká evoluce

 

89
na matkách a hmoždinkách
zbohatnul továrník
matky jsou často chudé
neumějí se dobře prodat
pro imageové kampaně nevhodné
nad studnou na mém předměstí stálo:
ctěte matky zdroj života
pod tím: voda není pitná

matka


60
byl hřebíkem do její rakve
jako dítě zmizel
sousedská výpomoc
a první kleli
štrasburská ulice vedla do francie
slepá spravedlnost
co dnes zasouvám
ženská linie
horizont

 

61
pozor moje teprve teď
kde já sama
denně odprošuju
ráda bych ti rozvinula
červený koberec západu slunce
jako konkurenci

 

64
vždycky jsem chtěla daleko pryč
nikdy nežít jako ty
tvoje řeč lásky
maminčiny buchty
já peču jen malé housky
může člověk žít ze slov?
ale paralelní linie
horizontu se krájí ve vše-
dnosti

Vidění svatého Kryštofa

už v 15. stol. chodil přes vodu
na tomto obraze
dítě na ramenou

vídávám ho denně na neckaru tam dole
chodí přes vodu
a hráz?
jak se dostane zas nahoru?
schody u čističky
to je ještě daleko

už mnoho dní chodí
v tom zářivém kabátě
s holí lehce zahnutou tak udržuje napětí
a to dítě které v sobě ještě všichni nosíme
dovádí dál na jeho ramenou

vidím jak se usmívá pod tou malou vahou
stejnou jako jeho kabát ve vodě tak těžký
a tak rudý

zatímco nese a zapichuje hůlku a louku je sotva vidět
a auta sviští po B27
jako kdyby nebyl


5
na konci je to země
naloží ti ruku
květinami a stuhami
k tomu bednu
abys neutekl
do nebe do modře
dolů
ven do zeleně
v bedně
tam ležíš stísněně
a sám

kde je truhla pro dva
po dvoulůžku
a těch pohledech
hovorech každý den
až do konce
svatba v černém
a květiny
ty trousí za tebou
až do jámy
ukládá ti země
ruku


12
bratře čase
ukládáš můj život zrána
shrabáváš moje vzpomínky
dáváš mi hněv a med
dláždíš moji cestu svahem
přede mnou a za mnou
uzavíráš mě do svého srdce
úplně chladně milosrdný bratře
pokládáš mi k nohám
padám před tebou na kolena
pusť mě ven

láska a jiné cesty

labyrint ve kterém motýli
neznají poslední cestu
dívají se na tebe okřídlenými oky
tak se na tebe dívá pobřeží:
malá asie nahá a hrubá
slunéčka na moři
tak má oči
a chtěl by mluvit?
doufám přece že bych mohl číst
svět jako tuhle lásku
bezmístní jako čas
v labyrintu

 

Eva Christina Zeller: do práce
přeložil Radim Herout

práce? od té doby, co jsem pobrala rozum, život není žádný peříčko, to vám povídám, moje první místo bylo to nejlepší, vozila jsem věnce do pohřebního ústavu, navěšené kolem krku, na kole. mluvila jsem s mrtvými, květinami, ulicemi. všecky ulice jsem znala z mapy, všecko, co vím, vím právě z ní. mrtví byli malí na bílých polštářích, s krajkami jako při křtu, někdy se mi jejich obličej zjevil už ve dveřích, rozpustil se a vznášel se v místnosti nebo na dlouho zmizel, stáhl se na dno bedny nebo se schoval do tíživě vonících zimostrázů.
tour de france začíná, říkala jsem vždycky u vchodu, aby se nebožtíci nepolekali, tady máte svůj vavřínový věnec, vyhráli jste a někdy se někdo usmál, ale většina jich vždycky chladně mlčela, můj věnec jim byl ukradený, položila jsem ho vždycky na schody do místnosti, kde se vystavovali mrtví. prostě moc pozdě, vavřínové věnce pro vítěze musí člověk dostávat zaživa.
takže na kole na hřbitov, věnec okolo krku, té práci se říkalo floristka, mrtví byli všichni staří na bílých polštářích, jako v dečce, a proč je kojenec v dečce najednou tak starý, zeptalo se dvanáctileté dítě, které najednou už nebylo dítětem?
práce? pak jsem chtěla prodávat svoje tělo, to vám nevykládám ráda, protože jsem si myslela, že zatímco chlapy strkají marku do otvoru, aby se podívali, já budu moct psát, vždycky jsem chtěla psát, ale provozovatelé té peepshow mi řekli, že si s sebou do kabiny nemůžu vzít ani blok ani tužku, že to prej není sexy, psát básně není sexy, a pak jsem zas brzo seděla na čerstvém vzduchu.
dál jsem psala texty o metodách proslinění pro jedno muzeum piva, a pak jsem dělala interview s lidmi, o tom, co je pro ně opravdu důležité, změní se, když jim pod nosem držíš mikrofon, mnohdy vyprávějí, jako kdybys je zastihnul na smrtelné posteli, ale redaktor mi řekl, že tyhle existenciální řeči nemůže prej vysílat, to člověka deptá. kam se poděla lehkost?
můj nejlepší džob byl ten první, mrtví si nikdy nestěžovali, pak jsem psala milostné dopisy pro jednoho moc tlustýho pána, kterýmu se potily ruce a kterej by rád našel přítelkyni, ženský se vždycky zamilovaly do jeho milostných dopisů, ale když ho pak viděly, nemohl jim podat ruku, a tak jsem byla zas bez práce.
pak jsem chtěla stát modelem, ostatní kreslili moje břicho, tenkrát jsem ještě břicho neměla, ale obrázky, které vznikly, nebyly pěkné, měla jsem moc tlustý nohy, myslela jsem, že by mě mohli trošku vylepšit, a tak jsem toho zas nechala, takže jsem přece jen musela psát básně, přitom moh bejt člověk nahej a mít hubený nohy, měla jsem všecko pod kontrolou, jenže ty básně se vždycky daly dohromady s hudbou, a pak zanotovaly svoji vlastní píseň, kdybych si tím vydělávala, bylo by to skoro ve spánku.
moji staří mrtví v dečkách mi říkali, že mi to může bejt jedno, že než oni vstanou z mrtvých, budu si moct taky vydělávat peníze prací. dneska mimochodem už děti k mrtvým nesmějí, je na to zákon, mohli by se pak z nich stát básníci a těch už je v našem malém městě beztak až moc.
volal mi nějakej chlap, že je spisovatel a já že mám, musím přečíst a lektorovat jeho román. setkali jsme se v kavárně. vypadal úplně normálně, tak jak spisovatelé někdy vypadají, nenápadně, s pěšinkou, chudý, a aktovka po dědečkovi. pozval mě k sobě domů, rukopis je prý moc rozsáhlý, do kavárny by ho vzít nemohl. v předsíni měl velký ribstol, pod ním ležela druhá aktovka z vepřovice a z ní nevytáhl papíry, ne, vytáhl provázky. pořádné, dlouhé, pevné provázky. jeho román je prý zcela nový, interaktivní román a moje role prý spočívá v tom, abych ho k ribstolu přivázala, jako Ježíše, s roztaženýma rukama. vysvlíknul se a já jsem mu musela uvázat bederní pokrývku z kuchyňské utěrky s modro-bílými pruhy. nevím, proč jsem to udělala, ale už jsem byla součástí jeho románu, už jsem začala číst a nemohla jsem přestat. provázky byly pro moje ruce nejdřív příliš tuhé, ale časem jsem získala cvik. teď tu visel, jako utrpení Kristovo, moderní mučedník, nebo ne? najednou se jeho úd vztyčil a on promluvil. mluvil jak o život, byl úplně nahý. bylo mi ho líto, ale nechtěla jsem si špinit ruce, chtěla jsem jen rychle pryč. seběhla jsem po schodech, křičel za mnou, že mám rozvázat ty provázky, ještě na ulici jsem ho slyšela křičet, znělo to žalostně a já se skutečně vrátila, pomalu, a rozvázala jsem ho. on už připravil bílou obálku s penězi, kterou jsem tam nechala ležet. za co si člověk může vzít peníze? a
co je práce? to je, jako by se tě někdo zeptal, co je život, už dýchání je přece práce a když se nad tím člověk zamyslí, tak napsat o tom báseň je menší práce než ten život žít, což je přece hodně práce, protože životu se nedá uniknout, ale psaní je únik, z času a do věčnosti, obětí, Abrahám a tak, a mrtví v dečkách se smějou a radujou se ze závodnice na tour de france, která jim přiváží věnec, jejich první vavřínový věnec v životě, zvládli to, mají to za sebou, slyším je se smát, věčná loviště, tam lítají pečený holuby do huby, ale kdo by chtěl jíst holuby z tübingenské Platanové aleje, a ještě k tomu pečené? to radši zůstanu na živu a budu hledat práci, bohatýho muže, kterýmu se potěj ruce, a může bejt i tlustej a budu mu psát i milostný dopisy, stačí jen, když se přihlásí.
vždycky jsem penězům říkala, že mají přijít ke mně, je to jako lítání ve snu, jen se člověk nesmí probudit, pak se zřítí, vyprávím vám to teď, nebdím, sním tenhle život, začala jsem to dělat před dlouhým časem a jde mi to, ve snu jezdím mnohem bezpečněji autem, kdybych bděla, už bych se dávno zabila, ale staří kojenci v dečkách říkají, že ještě čekají na vavřínové věnce a na věnce se slunečnicemi, ale hřbitovní zahrady stojí na astrách a chryzantémách. slunečnice by byly moc krásné a držely by mrtvé při životě, je něco krásnějšího než slunečnice? a pak použijou znovu svoje smradlavý astry a špinavě bílý pavouky a nacpou všecko do těch zelených, vlhkých plastových houbiček, které jsou studené jako ruce mrtvých.
nemám práci. hledám ji, ve snu za ní běhám jako pes, který chce vyčenichat dávno snědený párek, ve snu je práce už i chůze, protože pořád jdete proti větru nebo zdi, vzbudit se je práce, protože nevíte, kde jste, ve kterém životě a co by si tu člověk měl počít. rozvážet věnce a dávat žebrákům peníze do ruky, peníze, které padají z nebe do košile, která je moc krátká a uprostřed sněhu. stejně jako padají hvězdy, tak by to mělo být i s penězi, měly by prostě padat z nebe, aby o nich už lidi nemluvili, to pak ráda nechám někoho podívat se pod košili, jakápak lakota, tam nahoře padají z nebe hvězdy a dole se vočumuje. takže vy mrtvoly v dečkách, donesu vám věnec pro vítěze a zlato, které padá z nebe, aby to s váma nepraštilo.
ten rozdíl mezi mít a být: ti, kteří mají práci, už většinou pracovat nemusejí, a ti, kteří hodně pracujou, většinou žádnou práci nemají. práce se vyhýbá penězům, pokud tedy mluvíme o té práci, která má život udělat krásným, ale vlastně chce jen život opustit, neboť psaní jak známo není život a život je často namáhavý, ale týhle práce, žít sama se sebou, mě ještě nikdo nezbavil, nedávno jsem si dala inzerát, kdo chce se mnou žít, ne, kdo chce za mě žít, ne, kdo mi chce trochu ulehčit od toho muset žít, ale nikdo se neozval, nikdo.
pracovní agentura řekla, že tahle já a. s., to je něco pro lidi, kteří umějí říct já a mají se rádi, v literatuře se já vůbec říkat nemá, hodně pochybný, tohle já, lyrické já, nedávno řekla jedna shooting star, anglicky to musí bejt, shooting star na lyrickém nebi řekla, že chce lyrické já odstranit, neřekla, že chce odstranit svoje vlastní já, to chci jen já, nabídli mi a. s. já, ale já řekla, už moje máma říkala a moje švagrová a můj bratr a můj přítel a všichni říkali, dítě, tvoje ego je moc veliký, říkali, takže žádná a. s. já, co by tomu řekla moje máma, jí bylo trapně, když bylo moje jméno v novinách, žena nemá žádný já nebo jen skrytý, ale přece žádný já v novinách, takže moje já má být malé, srdce je malé, já je malé a čisté a žádná a. s., co to znamená
akciová společnost, akční skupina, pracovní sdružení? já je někdo jiný, to už věděla, ach, však víte, já je trapné, říkává moje máma, ty jsi trapná, říká moje dcera, nejlíp kdyby nebyly žádný osobní zájmena. pracuju bez osobních zájmen, bez peněz, bez já, úplně nahá.
ti, kdo mi nabídli a. s. já, říkali, že mám nechat pracovat svoje já, to přece dělám vždycky, řekla jsem, ale nikdo mi za to nechce dát peníze, ale ano, my vaše agentura, řekli, pak jsem řekla, otevřu si obchod s básněma, milostnejma dopisama a pohřebníma proslovama, ale oni řekli, že ve městě, jako je Tübingen, to nejde, radši sekáč s oblečením, já řekla, dobře sekáč s textama, napsala jsem text, který už zaručeně přede mnou někdo napsal, ale to se jim taky pak moc nezdálo, příliš já, řekli, taky není dobrý. takže víte, co ode mě chtěla? peníze chtěla, říkala, když neuděláte to, co vám navrhujeme, to s tím já, tak bych jim musela vyplatit zpátky peníze, který vůbec nemám.
na to, abych mohla stát modelem, byly moje nohy moc tlustý a já přece jen chtěla tuhle krásu, abych trochu vyšla z toho já, lusk a lítat jako ve snu, a v kráse, máte to taky tak? a pak přijde ten smutek světa, který začíná nad kopřivami, říká günther eich, jehož texty bych rozhodně prodávala v sekáči, jako chleba, second hand pekařství je ostatně nejlepší obchod v tomhle městě, takže, smutek světa začíná nad kopřivami, už jste někdy viděli pole s kopřivama? leží nad ním takový prach nebo pavučiny, to se může člověk toho smutku úplně dotknout, kdyby člověk neměl strach z bolesti, máte, myslela jsem si přece, takže, jsem nahá a jen na jevišti si přes sebe přetáhnu svou košili, abych zachytávala hvězdy, a pak se můžete podívat i pod ni, ale jen pokud prší peníze. a na peepshow píšu básně o tomhle pohledu na existenciální nahotu a v a. s. já prodávám recyklované texty o kopřivách a smutku světa a nezapomeňte, když pracuju, jsem nahá, jako mrtvoly v dečkách, ty jsou pod svejma rubášema taky nahý a vy taky, vím to, pracujte na tom. na všem se dá pracovat, na práci, nahotě, smutku, lásce, především na lásce, ta potřebuje hodně práce stejně jako můj koberec a kuchyň a záchod a svědomí, ach přestaňte, do práce!

 

Portugiesisch

Aus: Liebe und andere Reisen" Klöpfer&Meyer, Tübingen 2007


Tradução de Maria Teresa Dias Furtado

 

se a tua vida fosse limitada (wenn dein leben begrenzt wäre)

nela continuamos imersos, mas
se tivesse um fim, que farias?
abraçavas os teus filhos e aqueles que amas?
davas de comer aos gatos e deitavas também comida aos pássaros?
preparavas uma sopa de lentilhas?
fixavas o sol?
não ouves o pão gritar tira-me daqui?
e também as maçãs querem ser colhidas
põe o teu edredão à janela a apanhar o frio da noite
para que aprenda a sentir
o bem que te fez

 

 

Mütter

 

MÃES

133 poemas breves

Eva Christina Zeller

Tradução e Introdução
Maria Teresa Dias Furtado

 

Introdução

Eva Christina Zeller já é conhecida dos leitores portugueses: dela existe em língua portuguesa a colectânea de poesia Sigo a Água que veio a lume em Dezembro de 1996 (Relógio D'Água Editores), aquando da sua participação no Painel de Poetas integrado no Colóquio Interdisciplinar e Internacional Rilke que teve lugar na Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa.
O actual ciclo de 133 poema breves dedicados às mães e às filhas constitui, pela negativa, uma exaltação da figura da mãe e da sua importância na educação, assim como do seu papel numa sociedade laboral que lhe é adversa.
O motor destes poemas em prosa são as contingências quotidianas a que as mães de hoje estão sujeitas, numa época em que os valores da família estão em crise. A visão das mães é também retrospectiva, uma vez que uma mãe actual recorda a sua experiência de filha de outrora, concluindo que então não reconheceu devidamente a importância fundamental do papel da mãe, apesar das suas naturais limitações. Essa filha é agora mãe, mãe-escritora que fala a partir da vida real partilhada por inúmeras mães em luta heróica pelo desempenho cabal das suas múltiplas funções em várias frentes: familiar, doméstica, profissional, social.
Eva Christina Zeller, numa autêntica filigrana de linguagem, cruzando vários sentidos na mesma palavra ou expressão, utilizando sempre minúsculas, apresenta todas essas situações de maneira directa e sem eufemismos. A brevidade de cada poema confere-lhe um carácter mais incisivo e penetrante. Com uma precisão quase de dicionário, vai explorando semanticamente as palavras compostas a partir da palavra mãe, processo que nem sempre se pode manter na tradução. Se "perlmutter" (42) se mantém como "madrepérola", já "mutterkuchen"(64) se perde completamente na tradução "placenta". É esse o jogo de ganhos e de perdas na aventura da tradução.
O papel das mães surge, assim, como sombra que nenhuma luz ilumina, passando inadvertido, como se tudo fosse óbvio e "suficientemente bom", nunca "excelente". No entanto, nada impede ou diminui a ternura, o cuidado, a luta denodada, a auto-superação, o esforço extraordinário, num ambiente de escassez de vária ordem. Como se pode ler no poema 132

leoa e telhado
céu e colina
casa da alma pequeno jardim
do paraíso

a mãe leoa tem de ser abrigo para o recém-nascido, tudo tem de ser para ele que, no entanto, é também o céu para a mãe, um pouco de paraíso.

O projecto de estudo e tradução deste livro enquadra-se num seminário do Curso de Especialização em Tradução da Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa que decorreu no segundo semestre do ano lectivo 2006/2007, com a participação empenhada, entusiástica e competente de: Ana Telha da Silva, Maria Teresa Ribeiro da Silva, Miriam Agostinho e Ricardo Henriques Ribeiro, alunos do Curso, e das estudantes Erasmus Cláudia Lorek (Colónia) e Aleksandra Nikolic (Viena). A tradução que ora publicamos integra as versões individuais apresentadas na aula que constituíram, nalguns casos, autênticos achados. Também pudemos contar com a colaboração da Autora, sempre disponível para esclarecer momentos mais difíceis do trabalho.

Lisboa, 2007-09-05
Maria Teresa Dias Furtado

 

 

 

 

Sobre a Autora

Eva Christina Zeller nasceu em 1960 em Ulm. Estudou Filosofia, Germanística, Teatro e Retórica em Berlim e Tübingen.
Há muitos anos exerce as actividades de Jornalista e Autora na estação de rádio alemã SWR2 Cultura. Publicou vários livros de Poesia e alguma Prosa em Antologias e recebeu várias bolsas, entre elas bolsas da Academia Schloβ Solitude e da Kunststiftung Baden-Württemberg. Pelo seu livro de poesia Folg ich dem Wasser (Sigo a Água) foi-lhe atribuído o Prémio Thaddäus-Troll. Por último veio a lume na editora de Tübingen Klöpfer und Meyer a colectânea de poemas Stiftsgarten Tübingen 2002, Liebe und andere Reisen 2007. Eva Christina Zeller vive com as suas duas filhas em Tübigen.

 

 

MÃES
133 Poemas Breves
Eva Christina Zeller
Berlim, edition ebersbach, 2006

para ingeborg, marie e clara,
às mães e às filhas

1

há mulheres
homens
serão as mães de outra espécie?
eva só foi mãe
depois de expulsa
do paraíso

 

 

2

puro-sangue contra meio tempo
dependentes contra independentes
autoritárias contra lassas
umas com marido e outras sem
quando fui mãe
pela primeira vez passei a fazer parte disso
do terceiro grupo de pessoas

 

3

na poesia um tema
para adulações
na prosa
denúncias
entre ambas o mundo inteiro:
quoti-diano

 

 

 

4

cedo ouvi com dores
darás á luz
apenas um deus masculino
o podia estabelecer:
história calada
tabu ou dolorosamente
em pedra esculpida
pietà

 

5

mães
nos tornamos instantaneamente
por acaso involuntariamente
de forma planeada levadas pelas hormonas ou
in vitro
sempre em transformação:
tudo

 

6

por que razão ninguém descreveu
o que é uma dor de parto?
pensou ela durante as dores de parto
as bibliotecas sobre o assunto
sucumbiriam como atlântida
ela queria dizê-lo a todos
ninguém quis ouvir
como o abismo se abria

 

7

nunca esteve tão só
como neste caminho
queria meter-se à força na tomada
fugir para fora atravessando a janela
tinha de com-padecer-se
do caminho tomado pela criança
a dura escola da empatia

 

8

após o parto
nadou para longe no mar
queria abraçar o mundo mas
a vida agora está suspensa por um fio dourado
nunca mais despreocupadamente
nadar para longe tem de se manter
resguardada para a criação

 

9

depois do grito o pai
recebeu a criança
como se a tivesse dado à luz
casou com ela e divorciou-se
da mãe que passou a ama
amor de pai movido pela inveja

 

10

as crianças engordaram
ela emagreceu
sacrificou-se no altar:
viverás melhor

 

11

criança doente cansada arrasto-me
como baldes de água e sacos molhados
atravessando o dia
falo simultaneamente todas
as línguas do mundo
com eco no cérebro e nas células
tão fechada em todas as direcções dispersa maluca
invento uma viagem ao centro da terra
apenas aí ainda pode estar o meu

 

 

12

sou tantas quantas crianças
há em mim desempenhar todos os papéis
para este onemothershow
à luz ofuscante do permanente estar à prova
ninguém aplaude

 

13

tu não és a minha mamã
diz a minha querida quando ralho
tu és a minha madrasta
com botas de sete léguas
dou às botas afastando-me
e rio à maneira dos contos populares

 

14

mamã que grita
inventa máquina humana
que todos os dias canta:
bom-dia minha linda
que bem!

 

15

a sensação
quando as crianças entram intempestivamente
para vir buscar qualquer coisa
e volta a sair a tempestade
quando em casa no lugar certo
fazem coisas importantes com anjos ou índios
inteiramente aí o mundo um lugar redondo tão grande

 

 

 

16

podem declarar-me
condescendente como nuvens
vai buscar o céu
com um pouco de azul faz umas calças
um top de barriga à mostra
segundo a próxima moda
rir dos limites
mãepaiirmã numsó
troco pedagogia
pelo ronronar dos gatos
e portas abertas

 

17

a criança vomitou
mudo camas
fico sem forças
acidez nas minhas mãos ásperas
cheiro da vida interior
lavar transformar capitular
querer lamentar-se e acto forçado:
consolar

 

18

discos de vinil riscados
na era dos cds:
repetem sempre a mesma coisa:
lavar, vestir, lavar os dentes,
arrumar, fazer exercícios
até dormir

 

19

ao meio-dia transborda o mundo
para dentro de casa voam mochilas
notas más arrelias
para a mãe junto ao
balde do lixo campeã mundial
em separar tirar
cuidados

20

multitasking como césar
entre cinco brincadeiras ou trabalhos
ainda a sonhar
tudo resolve
como no sono

 

21

trazemos esse direito à nossa frente
dentro de nós por onde vamos
o lugar desejado
que nos parecia situar-se na infância
que não podemos
alcançar nem banir
corremos no seu encalço
sobre a órbita da
terra-mãe
sempre atrás das saias
não as alcançamos:
maternidade

 

22

ela era a mãe
que sempre desejara
que conhecera só um pouco
pelo desejo de tudo fazer melhor
da melhor forma
inteiramente mãediaenoite
clarear anoitecer
quase não teria conseguido respirar

 

23

fazer tudo tão bem
era uma acusação:
também precisaria disso
não conseguia perseverar
em tornar o mundo perfeito
ele continuava a ser um ovo

24

para as minhas filhas: evidente
a minha era para mim: evidente
são espezinhadas e:
deixam sempre a desejar

 

25

cedo aprendeu elas não valem nada
apenas se matam a trabalhar limpam o chão
os homens lêem o jornal
falam de cima com importância
ela podia lá chegar
se espezinhasse as mães

 

26

o baloiço ao vento
as framboesas colhidas
a bicicleta atirada ao chão
as crianças saíram para o mundo:
mas ai da mãe que não está em casa

 

27

as crianças
com o pai
ela arruma
coloca os sapatos aos pares
para que alguma coisa fique unida

 

28

mesmo sem crianças
as crianças ficam
tentáculos agarram o vazio
procuram no quarto
o eco
à noite a porta fica encostada
para que ela as oiça
29

quem é ela sem elas?
livre lembrar reflectir
deitar-se na banheira
escorregar
na patinha de borracha

 

30

pouco antes
de voltarem
a mulher independente
alegra-se
acalma-se
um sorriso
não para o ex

 

31

ansiosa por projectos
acompanhar activamente
tudo deixar de lado
recomeçar de novo
todos os dias sísifo
era uma mulher

 

32

exige-se tanto dela
ela é culpada de tudo
e apenas um ser humano
suficientemente bom

33

como se ela fosse uma cria de cuco
procurou mães no mundo
cantou para sobreviver
como mãe tal deixou
reconciliada
cantou para a própria ninhada
34

instinto materno
graça materna
estamos sempre
num horizonte
a vertical
mãe de deus?

 

35

mãe sem coração
mãe ausente
mãe de carreira
mãe assassina medeia
a mamã é a melhor
nunca foi ainda

 

36

a mãe desnaturada é uma boa mãe
suficientemente boa
da fêmea do cuco ninguém fala
a língua alemã nunca
estudou ornitologia

 

37

mãe alemã
mito da mãe
mãe da cruz condecorativa da mãe
mãe sangue e solo
a-mãe-alemã-e-a-mãe-do-primeiro-filho
cujos filhos nos quartos remotos
das grandes casas
ainda hoje gritam
em silêncio audíveis
até à sétima geração

 

 

38

não há sangue sem solo
na língua alemã
colocam pensos
aplicam tampões
assim a mulher pode
trabalhar e lavrar

 

39

esvaímo-nos em sangue
sob o tabu da lua nova
a greve de nascimentos dá-se ocultamente
e a obra de apoio às mães?

 

40

os seus lugares estão vazios
lavagem automática com aquastop
na própria cave
fogão ligado à tomada
mercearia de bairro levada pelo lidl
esvaída em sangue lavada na barrela
esgotada magra
sangue e solo

 

41

onde estava o teu berço …
terra natal igual a sepultura da mãe
florescem
amores-perfeitos

 

42

útero
madrepérola
do carinho da mãe
aplicado à ferida
surge a pérola

43

o fogão era a lenha
um fogo
era o centro
guardadora
lugar do calor da veracidade
aí falavam os animais dos contos populares
ai se a tua mãe soubesse
estilhaçar-se-ia o coração no corpo


44

volta já para o fogão a lenha!
para onde?
para o fogão de indução
com placa eléctrica de cerâmica de vidro?
a guardadora do fogo do lar tornou-se
grilo
oh guardadora de gansos

 

45

quem disse primeiro
então volta de novo para o
fogão?
era um fogão a gás?
podia meter-se lá a cabeça
lá colocar o leite para os filhos
tudo vedar
e ir para a densidade da escrita

 

46
quem disse primeiro
então volta de novo para o
fogão?
não faço o bolo da mãe
apenas pequenos pãezinhos
massa de manteiga e arroz doce
prefiro o notebook:
a mesa torna-se secretária

47

todas regressamos
ao sobreparto
que já não dura uma semana
eficazes também como parturientes
fechamo-nos depressa com
regressão

 

48

fazer joging com runner e baby
para não perder o fio
para manter a forma
para o mercado de trabalho:
sem salário ou
desempregada?

49

o ciclo poético é um
ciclo materno:
estamos em contínuo trabalho de parto
à volta dos primeiros passos na arte
as crianças gritam

50

o centro secreto
cobrir-se de saco e de cinza
onde estão as cores de áfrica
da alegria de viver?
vermelho coração de mãe

51

a lua é madrinha
as marés
querem levar-nos
com a enchente para longe

 

 

52

qualquer uma pode entrar na conversa
as mais velhas não querem ser como ela
para as mais novas ela é um exemplo
incompreendido marginalizado
como os últimos artistas
não trabalham por dinheiro

53

eles já não nos dão passagem
mas nós aliviamos-lhes as costas
vamos à escola de postura
curamos problemas
e hérnias discais

54

desde o ventre materno e de pequenas
honramos o mundo paterno
nele podemos vir a ser alguém
a mulher também
desde que tenha pernas para andar

55

voltamos à sociedade de trocas:
ficas com a minha filha
e eu fico com a tua
cozinho à quarta
e tu à sexta
dás comida aos gatos
e eu ao cão
quando queremos dinheiro
tu és a minha ama
e eu a tua:
noves fora nada

 

 

 

 

56

a minha vizinha:
quando discuto
com a criança
ela vai ter contigo
quando uma se vai embora
tu acolhe-la
quando estou doente
vens buscar as crianças
para a tua mesa
que é grande
como o teu coração

57

as minhas vizinhas:
refúgio e utopia
kibbuz e residência comunitária
ouvir lamentações lanchar
correr até lá em camisa de dormir
encontrar ajuda e
portas abertas

58

espargata em carrossel encadeado
tempo agendado ou
tempo cíclico das crianças
agora
um oásis no caminho

59

tu és um forno, dizem as crianças
que vêm ter comigo
íman da noite
atraídas pelo cheiro do calor
já não do leite
aconchegam-se a mim
enganchando as pernas

 

 

mãe

60

era o prego do seu caixão
quando criança ia-me embora
ajuda da vizinhança
e primeiras fugas
a rua de estrasburgo levava até à frança
cega justitia
o que eu hoje colho
linha feminina
um horizonte

61

dou valor à minha só agora
que também sou
peço diariamente perdão
de bom grado te desenrolaria
um tapete vermelho concorrendo
com o pôr-do-sol

62

vejo-te agora em fotografias antigas
marcada pela morte
nessa altura eras imortal
não te via
só a tua exigência
e a minha necessidade
de bom grado lancharia contigo
de mãe para mãe
rir das preocupações
orgulhar-se das pequenas coisas

63

à mesa da saudade
estava sentada a teu lado
as minhas filhas
estão sentadas à minha
ainda riem despreocupadas
ainda não escrevem a expressão
completamente sozinha

64

sempre quis ir para longe
nunca viver como tu
a tua linguagem de amor
placenta
apenas faço pequenos pãezinhos
poder-se-á viver de palavras?
mas a linha do horizonte…
as paralelas encontram-se no quoti-
diano

65

a tua modéstia:
já não vale a pena
reparar o coração
teria precisado do teu

66

ela levou-me ao colo
ficou com cabelos brancos
não pôde tirar a carta
não ter ralhado é louvor bastante
os meus êxitos confrangedores
manténs a tua casa impecável
para que eu não lhe ficasse totalmente alheia

67

a cruz de mãe era minha
confrangedoramente levou a dela
sem ruído:
não ficou com corcunda de viúva

68

se voasse para longe como um pássaro
querida mãe ser-me-ia por certo mais fácil
o teu coração cicatrizado enfartes
se estivesse num conto
o meu esforço seria
recompensado com o vestido de estrelas

69

tudo mantiveste unido…
mas eu pude partir à boleia
dominavas os teu cuidados?
confiar em quem? em mim?
em ti? conhecia-te mal
admiro-me cada vez mais

 

70

muitas coisas podem ser evitadas
a mãe não
fica sob a pele
tal como nós sob a dela
não se podem afastar do pensamento
nem esquecer:
olhos de mãe

71

quando criança ele desejava uma
como a terra mãe
no livro das imagens concebendo
rebentos no outono
porto eterno depois das tempestades
mãos estendidas
para as maçãs do rosto

 

mães

72

não é assunto de conversa diz-me o namorado:
já me basta ter de me ocupar da minha
todos saímos do seu seio
depressa nos afastamos
ou não conseguimos deixá-las

73

evitava-as quando criança
não eram autoridade
eram irritantes como mães-gatas
arrastavam filhos com a boca
agarravam-nos pelo pescoço mas não
os quebravam ficavam à beira
dos campos desportivos orgulhosamente contentes

74

são avaliadas
engolem inibidores da ovulação
chama-se a isso evolução

75

sem mãe:
uma nulidade
sem mãe:
educar sozinha

76

uma nova expressão:
intoxicação maternal
para a
super-mãe
a mãe original
quantas mães oferece
a língua
materna

77

avó mãe filha
que sossego
quando existe
ana a três
raro ícone
do renascimento

78

nenhuma mãe animal é avó
além das mães humanas
sobrevive à mudança de idade
na terra
mãe natureza
vantagem da evolução ebulições
transformações
para o horizonte feminino

79

dia da mãe uma invenção
das pátrias
alma de mãe desconhecida
mais conhecida
alma completamente sozinha

80

onde não há carrinhos de bébé
nas mátrias
às crianças as mães aliviam
as costas as ancas
o peito

81

mesmo já avós
cortam a carne aos bocadinhos
por hábito
com uma falha
na cabeça.

82

carregam mágoas
em amplos vestidos barrigas
grávidas cheias doentes
corajosas face a inimigos
provadas pela guerra
na paz

83

ela ama-as
naturalmente
um esforço
de punhos cerrados
como a mãe
atravessa a vida

84

se fosse a chancelar estaria tão desamparada?
pelo menos obedecer-me-iam
sem perdas diárias de autoridade
para quê este exercício?
a deusa do destino não teve filhos

85

tudo continua
mas de modo diferente
a pela macia hereditária
a cifose
às filhas é permitido ter medo
e tremer
a elas apenas a dormir

86

a filha do género venha a nós
a mãe do género…
suplicando
diz a filha:
como se fosse uma doença
educar sozinha

87

na mãe-gata
o meu espelho memória
ralha à sua ninhada
repreendendo-a
morde lambe irritada
ronrona
para eu a elogiar apoiar
também eu disso precisaria

88

disco rígido diz-se em inglês
motherboard
tudo está gravado lembrado
memória de todas as histórias
história:
dar-lhe um lugar na nossa mesa

89
com porcas e buchas
enriqueceu o fabricante
as mães são muitas vezes pobres
promovem-se mal
desadequadas a campanhas de imagem
por cima do chafariz do meu subúrbio lia-se:
honrai as mães as fontes da vida
por baixo: água não potável

90

mater-nidade-criadora
protecção à mãe
termas para mãe e filho
obra das mães
casa de acolhimento para mulheres
tudo sinais de nascença
da língua materna
felicidade materna?

91

a língua é ignorante diz-me o crítico
a porca do parafuso nada significa
mas vivemos na sua pátria
as suas raízes chegam ao lodo
das nossas circunvoluções cerebrais

92

o tempo torna-as aliadas
une-as sem perguntar
alimentam as crianças
para que cresçam
para que possam ir-se embora
executando
lei desconhecida

93

são felizes
ou depressivas
sob o jugo
do tempo meno-
pausa permanente
constante o caminho
da despedida

94

se alguém visse de cima:
como deusas indianas de muitos braços
ao amamentar falam ao telefone com os chefes
ao limpar o rabinho projectos
se reforma viesse de rentável
as noites os cuidados
arrelias felicidade rugas
bolos de aniversário
reforma-rentável seríamos ricas

95

bruxas bravas a mulher-loba
para onda foram?
impuseram-se
aquelas de quem provenho
as adaptadas
que cultivaram iberis amara
para o estômago
que as filhas regavam
e entraram na árvore genealógica

96

todas têm um rosto dores orgulho
mantêm os mundos erguidos
em marcha
como a mãe-gata que amamenta as crias
depois da cesariana

97

a nossa gata traz um rato
procura as crias
chama gargarejando queixosa
todos os gatinhos foram oferecidos
o amor de mãe paira no ar

98

a mãe-cegonha despedaça o ninho
da rival afugenta-a
põe ovos choca deixa uma cria
cair na auto-estrada
decididamente:
nem todos podem sobreviver

99

em todo o lado barreiras para carrinhos de bebé
secções para mãe e filho com outro nome
à entrada no mundo do trabalho
cérbero crianças
porque são elas mundo noutro lugar?

100

rezam o mantra dos economistas:
tudo uma questão de organização!
com ama empregada e frota automóvel?
os outros estão na onda da integração:
apanhar dar um mau jeito ajoelhar

101

ajudaram-no a fazer carreira
ficaram pelo caminhomaterno
saem amarguradas da casa de sonho
lamentando-se
indecentes para as outras
que seguem um rumo

102

ficam na sombra
de fora
ou vão ao solário
mostram-se à melhor luz

103

farrapo fracasso proibido
micro fibra da moda
absorve seca depressa
lágrimas sumos

104

não conheço mito de mãe
conheço esponjas de cozinha
panos absorventes saquetas de chá
carolos de maçã cabelos no ralo
chinchilas
papel para reciclar

105

as mulheres selvagens batem à porta
rufam o tambor de longe
indómita a mãe-gata abocanha as crias
indómita a madrasta expulsa
as filhas

106

rodeada por todos
não sei como se faz
sou uma toupeira cega
cova/colina certa

107

no lugar do pai
senta-se agora a mãe
no lugar da mãe
a filha mais velha
apenas a pequena continua pequena
e a quarta cadeira vazia

108

cantaria todo o dia?
não me espezinhariam?
teriam consideração respeito?
são demasiado próximas
pele na pele
olhos nos olhos
à mesma mesa

109

da placenta fazem-se cosméticos
não alimento depois do parto
ultrapassadas como bigornas
de joelhos escorregar bloquear
entrega sacrifício?
os poemas de safo põem-se
com a sua lua

110

a namorada do pai:
uma querida
o namorado da mãe:
um chato
não precisas nada dele
afinal és feliz connosco

111

as mães sem marido
disponíveis não têm vida sexual
correm com o namorado às mordidelas
as mães não têm vida sexual
as mães têm filhas

112

quilting para mulheres
mantas para o belo pecado
patchwork para todos
as minhas filhas as tuas filhas
as nossas filhas: coitus interrupti

113

se as mães voltam a ser mulheres
e têm um namorado
o mundo fica às avessas
as filhas tornam-se solteironas:
proibido beijar
mamã és perversa

114
as filhas não querem vir a ser tão velhas
não querem as rugas da mãe
filhas pequenas cuidados pequenos
filhas crescidas rugas acrescidas

115

como outrora as crianças brincam na viela:
apaixonadas noivas casadas
um filho dois filhos três filhos
divorciadas de acordo com os tempos
partnerizadas patchworkizadas
vem depois na vida
primeiro têm ainda de
adestrar caracóis

116

tubo para a
irrigação vaginal
por toda o lado mães
extintas nos andares dos chefes
quando muito vertidas na fotografia
sobre as secretárias
de primogénito ao colo

117

faminta de ternura
mesmo como amante mal paga
sem meias de seda
apenas sms e-mail uma noite
o dinheiro faz um desvio

118

no rio apenas com uma criança
sem os irmãos se baterem e implicarem
estabilidade das amigas: não
mãe e filha

119

na cidade dos amantes
ela vai de mão dada com a filha
encontra bruno ganz acompanhado
o pão é caro as tulipas florescem
a corda continua debaixo da cama

120

a m-i-a a senhora do trovador louvor à mulher
compunha ele a partir de
m-undo i-deal a-legria
a mãe dizia-se ale-tris senhora
há séculos
composta a partir de alegria e tristeza
prazer e dor
duas caras da moeda do saber
sem preço

121

à sombra das mães
os poetas errantes dos berberes
atravessam o atlas e trazem consigo
as histórias delas:
toda a vida brota
do espírito universal das mães

122

porque se chama o lugar
abaixo da cintura
para onde entra:
morte separações o amor
útero?
uma mina de ouro da vida
desde o seio materno
continuamos a ser os seus rebentos

123

quem grita no primeiro grito?
a própria vida?
quem é que aqui traz quem ao mundo?
a criança a mãe?
a quem liberta o grito?
agora há dois
e isto é apenas o início:
a escola permanente do venha a nós

124

marcas dos anos
pele casca de laranja
pés de galinha derrames
taquicardia calores
rugas rapúncio o teu cabelo
embranquece

125

e a felicidade materna perguntam-me?
pouso a cabeça na barriga da minha filha
caio e oiço
o cansaço correr à volta da barriga do mundo
das criadoras de sopas de palavras e de outras

126

onde está a felicidade?
o dente-de-leão cresce
nas fendas do alcatrão

127

feliz
com a própria tolerância
conceder perdoar sorrir
alegrar-se quando falta alguma coisa

128

feliz
nunca como publicidade:
olhos brilhantes rabinho de bebé mas
fragrância de leite materno o perfume mais precioso
dos recém-nascidos

129

felicidade?
as tuas costas roxas à nascença
o cordão umbilical apertado à volta do pescoço
aí passaste um mau bocado!

130

nenhum milagre mais cruel do que este
escreveu sylvia platt
antes de morrer

131

felicidade
alma como monjas leve como asas
pés nuvens tocaram
nua duras
muito nova velhíssima

132

leoa e telhado
céu e colina
casa da alma pequeno jardim
do paraíso

133

cheguei ao fim
já não posso ouvir essa palavra
basta de barafustar batalhar bambolear
a felicidade:
o mundo está inteiro

 

 

Italienisch

 

EVA CHRISTINA ZELLER

Die Erfindung deiner Anwesenheit / L’invenzione della tua presenza


3


studiere ihn täglich

seine linien schreiben sich mir ins gesicht


trage sie stolz es ist der weg

den du schon gegangen bist


ziehe den vorhang auf am morgen

und am abend wieder zu


du drücktest oft ein auge

zu du übtest schon


wolltest mir weismachen

es sei nicht so schwer


das öffnen und schließen

hab deine dann zugedrückt


es war nicht schwer

nur die erinnerung daran


will sich nicht vergessen

übe täglich damit ich einmal


den vorhang der luft

aufziehen kann



3


studialo ogni giorno

le sue linee mi si scrivono in faccia


portale con orgoglio è la strada

che hai già percorso


apri la tenda la mattina

e la sera richiudila


spesso chiudevi un occhio

già ti esercitavi


volevi farmi capire

che non era così difficile


aprire e chiudere

allora ho chiuso i tuoi occhi


non è stato difficile

solo il ricordo


non vuole andarsene

esercitati ogni giorno affinché io


possa aprire la tenda

all’aria



**


25


gehen

in etwas anderes hinein

vielleicht mit der sprache


mit diesem kamel

das den durst erträgt



25


entrare


in qualcosa d’altro

forse con la parola


con questo cammello

che sopporta la sete



**


28


die stille hat türen

gehe hindurch


dort stehen bänke

die riechen nach luft



28


il silenzio ha porte

attraversale


troverai panchine

che odorano di aria



**


42


seit du gingst

liebe ich das imperfekte:


die nagelbetten deiner finger

noch dünner geworden im sarg


wie die adern in den magnolienblättern

ihre kelche


welche feier der schönheit

nur einige tage


im blätterregen unter der magnolie stehe ich

die weißen schiffe regnen


ich liebe das imperfekte

dein kariertes synthetikhemd


im kleinmaschigen schleppnetz

der erinnerung



42


da quando te ne sei andato

amo l’imperfetto:


i letti ungueali delle tue dita

divenuti ancora più sottili nella bara


come le vene nelle foglie di magnolia

i loro calici


che tripudio di bellezza

resto soltanto qualche giorno


nella pioggia di foglie sotto la magnolia

piovono barche bianche


amo l’imperfetto

la tua camicia sintetica a quadri


nella fitta rete a strascico

della memoria



**


49


von nichts so viel gelernt

wie von deiner abwesenheit


diesem stein

über den fluss geworfen


er springt und springt



49


da nulla ho imparato così tanto

come dalla tua assenza


questo sasso

scagliato sul fiume


rimbalza e rimbalza



**


70


weil es dich nicht mehr gibt

vergiss mich nicht


das warten im park

die ruhelosigkeit


die schwarzen flecken auf deiner haut

du hast den tod überlebt


in meiner sehnsucht

sehe dich manchmal


im gewühl einer schalterhalle

dein gesicht leuchtet aus der schaltfläche


des ticketautomaten

die fahrt zu dir kann ich antippen


»bitte geben sie den ort erneut ein«

»weiter?« fragt mich der apparat


ich tippe weiter

und weiter



70


non dimenticarmi

perché non ci sei più


l’aspettare al parco

l’irrequietezza


le macchie nere sulla tua pelle

sei sopravvissuto alla morte


nella mia nostalgia

a volte ti vedo


nel trambusto di una stazione

il tuo viso risplende sul vetro


del distributore di biglietti

posso digitare il viaggio verso te


“prego reinserire il luogo di destinazione”

“avanti?” mi chiede la macchina


io continuo a digitare

e a digitare



**


76


will wissen wo du bist

es lenkt mich ab von mir


das leben will weitergehen

ein aufgezogener blechvogel


dein tod hat auch keinen zweck

aber wenn wir alle am leben blieben


würden wir übereinander fallen

von den rändern der kugel


fliegen ins all

ohne diese anziehung


mit der es mich zieht zu dir hin

aber der wind um die kugel


bläst mir ins gesicht

ins unbekannte folge ich


orpheus hinter eurydike

in umgekehrter richtung


der schlag

der noch wellen wirft


der stein der nicht aufhört

das wasser zu kräuseln



76


voglio sapere dove sei

mi distrae da me stessa


la vita pretende di continuare

un uccello di latta issato


anche la tua morte non ha uno scopo

ma se restassimo tutti in vita


cadremmo uno addosso all’altro

dai bordi della sfera


voleremmo nello spazio

senza questa forza


che mi attrae verso di te

ma il vento sulla sfera


soffia sul mio viso

e io inseguo l’ignoto


orfeo dietro a euridice

in direzione opposta


il colpo

che ancora genera onde


il sasso che non smette

di increspare l’acqua



**


88


die leichen im keller

kisten mit notizbüchern kalendern krimskrams


bastionen gegen das nichts

das doch dein ort ist


schütze mich mit sammlungen

finde deine armbanduhr


die mit dem zerbrochenen metallband

den aufgebogenen ösen


während ich sie wiege

fängt sie zu ticken an


ich hasse die treue der dinge

ihre anwesenheit


lügen und ticken

ohne erbarmen



88


i cadaveri nello scantinato

scatoloni di quaderni calendari cianfrusaglie


bastioni contro il nulla

che pure è il tuo luogo


mi proteggo con le collezioni

trovo il tuo orologio da polso


quello con il cinturino metallico rotto

gli occhielli scardinati


mentre lo cullo

comincia a ticchettare


odio la fedeltà delle cose

la loro presenza


mentire e ticchettare

senza pietà


**


98


habe heute zeitungen gebündelt

mit grauer paketschnur


reißfestigkeit bis 31 kg

ein schnürknäuel ohne aufschrift und namen


die damals umschlang deinen schönen großen zeh

der hervorlugte mit dem zettel und deinem namen


unter dem leichentuch als würde er nicht vergehen

die schnur verrottend aus hanf oder jute


wie dankbar ich bin

der schnur die dich umfing


noch umfing als du schon auf dem weg warst

hinunter immer hinunter



98


oggi ho legato insieme dei giornali

con un laccio grigio da pacchi


resistenza allo strappo fino a 31 kili

un gomitolo di laccio senza scritta né nome


il laccio che un tempo avvolgeva il tuo bell’alluce

che faceva capolino con la targhetta e il tuo nome


da sotto il lenzuolo funebre come se potesse non morire

mentre il laccio di canapa o iuta si sarebbe putrefatto


come sono grata

al laccio che ti avvolgeva


che poteva ancora avvolgerti quando eri già nella strada

che ti portava giù sempre più giù



**


99


wind sein

der durch die welt zieht


über das meer

aus deinem woherauchimmer


windfenster und sich niederlegen

wie müder wind aus woherauchimmer



99


essere vento

che soffia per il mondo


sul mare

dalla tua finestra da nonimportadove


e posarsi

come vento stanco proveniente da nonimportadove




[Da: Eva Christina Zeller, Die Erfindung deiner Anwesenheit. Gedichte, Klöpfer & Meier, Tübingen 2012. Traduzione di Daniele Vecchiato.]

 

 

Albanisch

 

es scheint mir manchmal kur jam e lodhur


wenn ich müde bin më duket ngandonjëherë
dass meine mutter durch die räume geht se nëna shkon nëpër dhoma


und sieht dhe sheh
den rührlöffel und ihr Handtuch lugën e gatimit dhe pecetën e duarve


während sie durchsichtig und teksa ajo transparente
nicht zu fassen dhe e pa prekshme


ich trockne mir die hände ab unë fshij duart
und auch der brotsack edhe çanta e bukës
mit ihrem kreuzstichmonogramm me inicialet e qëndisura prej saj


wird ausgeschüttelt shkundet


draußen regnet es schnee jashtë bie dëborë

 

 

alltägliche fragen çështje të përditshme


dass wir alle aus dem wasser kommen se ne të gjithë vijmë prej ujit
und wasser sind dhe ujë jemi
und wieder wasser werden dhe rishtazi bëhemi ujë
oder nur darüber verstreut? apo veç përhapur mbi të?
asche in dinkelbrot hi në bukë gruri
letzter proviant? racion i fundit?


dass wir staub sind që ne jemi pluhur
sternenstaub und daher kommen pluhur yjesh dhe vijmë prej tij
und wieder werden wollen dhe rishtas do të bëhemi
verbrannt und ausgestreut aus einem heißluftballon djegur dhe shpërndarë prej një balone me ajër të nxehtë
dass wir staub wischen që ne fshijmë pluhur
und selber sind? dhe vetë jemi ashtu?


sind teil des ganzen jemi pjesë e së tërës
warum hören wir dann das lied des kuckucks e përse dëgjojmë pastaj këngën e kukumjaçkës
und zählen mit ihm? dhe numërojmë me të?
woher weiß er, der in fremden nestern wuchs nga e di ajo, që rritet foleve të huaja
wer seine brüder sind? se kush janë motrat e saj?


mit wem er schnäbeln wird me kë do të sqepojë ajo
alles staub, wasser, DNA? gjithçka pluhur, ujë, DNA?


der kuckuck ruft kukumjaçka thërret
nach seinesgleichen farefisin
die er nicht kennt që s'e njeh
also kehren wir doch nicht zurück pra ne nuk kthehemi aspak
ins paradies në parajsë
sind auf sehnsucht gepeilt jemi prirë nga malli
auf kuckucksruf nga thirrjet e kukuvajkës
und länder der sterne dhe vendet e yjeve


dorthin wo wir nicht sind për atje ku nuk jemi
noch darüber wissen dhe që s'dimë për të
ins offene all në kozmosin e hapur

 

 

seit du gingst      qëkurse ti ike     
liebe ich das imperfekte:      unë dua të shkuarën e pakryer:     


die nagelbetten deiner finger      shtretërit e thonjve të gishtave të tu     
noch dünner geworden im sarg      janë holluar më shumë brenda arkivolit     


wie die adern in den magnolienblättern      si damarët brenda gjetheve të manjolës     
ihre kelche      kupat e saj     
         
welche feier der schönheit      çfarë festë bukurie     
nur einige tage      veçse për ca ditë     
         
im blätterregen unter der magnolie stehe ich      qëndroj nën shiun e gjetheve të manjolës     
die weißen schiffe regnen      anijet e bardha hedhin shi     
         
ich liebe das imperfekte:      e dua të shkuarën e pakryer:     
dein kariertes synthetikhemd      këmishën tënde sintetike me kuti     
         
im kleinmaschigen schleppnetz në rrjetën tërheqëse
der erinnerung të kujtimit

 

 

von nichts so viel gelernt prej asgjësë kam mësuar kaq shumë
wie von deiner abwesenheit sikurse nga mungesa jote


diesem stein gur
über den fluss geworfen i hedhur mbi lumë


er springt und springt që kërcen e kërcen




die stille hat türen qetësia ka dyer
gehe hindurch unë futem në to


dort stehen bänke aty gjenden stola
die riechen nach luft që kanë aromë ajri

 

Ins Albanische übersetzt von / Shqipëroi nga gjermanishtja

FERDINAND LAHOLLI

 

 

 

Plattdeutsch (plattdüütsch Rudi Witzke)

 

9

in de sluuv vun uns seelen

 

in de ritzen vun de plasterstein
twischen de termine

 

an de bushollstell
wenn wi nich weiten

 

in welk richt
de ierd sik dreiht

 

wenn de fragen sik anschmusen
frömde snoopern hunnen

 

wenn wi spreken as brauder franz
mit de dachlünken in de büschen

 

wenn up eenmaal een katt
verständlich miaut

 

för een korte tiet gahn
as geev dat keen opperlamm

 

 

10

de ampel de jümmer noch geiht
hei lett sik nich seihn

hei verännert sik bloots in mi
dat verännert mi

 

ok de lienen treckt hei nich
dörch den worp vun de folen

stillkens snackt hei
in de dingen

 

 

ik finn dien dorsien rut
kann di doch nich vergeten

noch verleern as ik anner verleer
dit denken löppt na gesetten vun'n tofall af

een taudeck dat mi nich warmt
een vagel de för mi nich singt

up dat dack gegenöver de amsel
ehr geiht dat üm ehr rebettscheiden

mien rebett schall an dat diene sik fögen
un denn singt wi een spraak

un lööst de scheiden up

 

Wat goot is


Up de Kautsch liggen mit en Book

en Katt up den Buuk

kiek tv

höör de welt

bün frie

dag

lev an'n stadtrand

in suburbia

hier gifft dat keen idylle miehr

tübingen is bloots en word

dat utlänner swoor föllt

uttospreken

buten gifft dat bööm

mien katt un ehr müüs

se bringt mi een

de kwiekt in ehr muul

se leggt se mi vör't bedd

de jümmer güllig allegorie

laav de katt

halfhartig

ehr geschenk

maakt mi keen freud nich

mutt bloots de afsicht mitkriegen

is dat een glück to kriegen

wat een wedder will noch bruukt

mutt bloots den sinn verstahn

dat de muus starvt





Söök


wi sünd överlevende

naborn in tosamennagelt kamern

lengen is un mudderspraak

up den grundtoon

mudderselenalleen


söken anker

de uns upbewohrt

container an'n grund vun de grote See

mit rasierklingen tähnbörsten

glimmern sekerheitsfolie


söken göttinnen

in dat daal vun de doden

vun de bräuder hinnerrücks afmurkst


söken een de recht spreken deit

in dat all ahn een scheid

mutt doch ok so een' geven

för den duurn nich bloots minschlich is


wenn dat se geev

denn kunnen wi wahr spreken

un wohrhaft opletzt weern wöör dor

de wi söken

sekerheitslienen

för de dööp an'n äquatoor


aver de wöör sünd minschlich

unbegrieplich as den mönk sien töverspröök

liggen se verkropen


wenn inuit ehr mudderspraak weer

weer de düsternis villicht

veelstimmig un gesang




wo blifft de tiet


in'n ogenupslaag an'n morgen
in'n gedanken an't licht
in't wunnern över den wind
unsichtboor in dat bewegen vun de bläder
in't broot för de paus smeren
in't winken vun den ogenblick
in't täuwen up dat kind
martinshoorn bill ik mi't in?
in't täuwen an de rode ampel
in de langsamere slang an de kass
in den ruum de den minschen ümgifft
in de beekjumfer de gegen mien finster flüggt
in't uprümen
(wo is de steed vun de saken?
hebbt se een klock
se verfallen seten stuff an
spreken stumm)
in't katteiker dat nööt vergrüfft
in de katt de ehr lütts sugen lett
in de miegeemk de broot mittreckt
in't ei vun't hauhn
in'n schadden vun den wiedenkuschel
in't moos dat holt straakt
in de ierd de di de hand upleggt
in'n glockenslaag vun'n toorm
in'n blick up de stiernsnupp
twüschen de länner vun de stierns
in'n Huulbessen swattes lock


riemel vun Eva Christina Zeller
in't Plattdüütsche överdragen vun Rudi Witzke


Dänisch

 

På den igen


Da jeg drømte om Jogi Löw

var hans højre arm erstattet med

en plastikprotese

der stak ud som et skohorn eller en luffe.

Jeg spurgte: Hr. Löw, hvordan håndterer De nederlag?

Eller fiaskoer?

Han svarede: PÅ DEN IGEN.

Og hvis der ikke er noget igen?

PÅ DEN IGEN, gentog han.




Ved Sundet, Skovsbostrand 8


Dage fulde af lys og reflekser

fra vores vigtigste stjerne

og spørgsmålet om hvordan to stoffer blir til ét:


vand, så lokkende, en flade

der indbyder til at gå, hoppe, skrige –


hvis ikke jeg vidste

at vand er koldt og gennemtrængeligt


læser om kvanter

og teorien om parallelle universer

mon min kat stadig er i live?

i drømme var den død



Svendborg


Svanerne finder ikke vandet for koldt

de dukker hovederne ned i vandet


Jeg stikker mit under armen

og forsvinder


Ekko fra bækken

vintergækkerne er faldet sammen

de riges haver når helt ned til vandet


de døde er iblandt os

de går rundt under stråtaget

det er stille og tætpakket

som påskeliljer


det saglige fatter vi hurtigt

udfoldet det andet

som vi i uromantiske tider

læser liv



Svendborg, Brechts hus


Det tomme hjerte som Laotse skriver om,

kvantefysikkens vakuum

Intetheden er ikke tom.

I tomme rum er der altid noget til stede.


Gennem vinduet ser jeg ud og ind.

Den tomme dag og det tomme blad

Det som ikke er, fyldes op.

Virtuelle smådele kan blive til lys.

Som en blæsebælg er huset,

i tomme rum går de døde rundt.



Übersetzt von Ole Meyer